Není tajemstvím, že omezování a svým způsobem i šikanování šlo Kotěrovi v patách od doby, kdy se stal v roce 1898 – bylo mu sedmadvacet – profesorem dekorativní architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole a v následujících letech si svou tvorbou i teoretickými pracemi vydobyl postavení vůdce moderny. V tehdejším bouřlivém stavebním rozvoji Prahy valem přibývaly veřejné budovy, avšak Kotěrova novátorská činnost by mohla ohrozit mocenské pozice architektonické oficiálnosti (výrazně ji představoval zejména Osvald Polívka), v níž se řada architektů a především stavební podnikatelé pohodlně zabydleli – a tomuto nebezpečí bylo třeba zabránit. Nešlo ani tak o ideově umělecké spory, třebaže i schopný architekt Antonín Balšánek, s Polívkou spolutvůrce Obecního domu, varoval, že „heslo moderny /…/ našlo u nás zkypřenou půdu různými proroky a lžiproroky“. Ale to nebylo důležité. Důležité byly zisky. A tak se nejrůznější instituce a komise, vyhlašující příslušné soutěže a přidělující významné stavební úkoly – často je ovlivňovali či podporovali konzervativní architekti a podnikatelská lobby – musely postarat, aby Jan Kotěra neuspěl. Podle názoru Otakara Novotného, Kotěrova věrného žáka, lze zvláště želet návrhu na pojišťovnu Koruna v Praze z roku 1911, jímž Kotěra v užší soutěži prohrál, a to jedním ze svých nejčistších děl. Čelil takovému protivenství usilovnou prací a nezlomností vlastního přesvědčení. A přízeň naštěstí nacházel – u soukromých stavebníků.

^Mozarteum

Protože v prosinci uplyne sto čtyřicet let od narození špičkového architekta, agentura Foibos v minulých dnech vyhlásila Rok Jana Kotěry. V jeho rámci se uskuteční celá řada výstavních, přednáškových, prohlídkových a vycházkových akcí, orientovaných na Kotěrovo dílo, a to za účasti předních odborníků z oblasti architektury. Vítáme tuto příležitost a připomínáme v dnešních Architoulkách soukromého stavebníka, který Janu Kotěrovi umožnil, aby uplatnil svůj talent a erudici. Byl jím hudební nakladatel Mojmír Urbánek.

Když Janu Kotěrovi zadal projekt obchodního domu, architekt vztyčil v pražské Jungmannově ulici na pohled možná strohou, třeba i poněkud přísnou budovu, která dostane název Mozarteum a vstoupí do dějin české kultury. Stavba, realizovaná v letech 1912 až 1913, se vřazuje do proudu modernismu a výrazně se liší od okolních domů vysokým obdélným průčelím, na němž je umístěný vyložený betonový rám a které je završené trojúhelníkovým štítem. Spodní, obchodní část domu, v níž se v přízemí nachází koncertní síň pro čtyři sta osob, ozdobil plastikami Kotěrův přítel sochař Jan Štursa, zatímco fasáda horní, obytné části je obložená cihlami.

^{Sochařská výzdoba na fasádě}

Třebaže Mojmír Urbánek roku 1919 zemřel, jeho pokračovatelé, zejména Mojmír Urbánek junior, vedli hudební závod k rozkvětu a původní nakladatelské a obchodní podnikání rozšířili o gramofonové oddělení. Od počátku své existence bylo Mozarteum místem vynikajících hudebních výkonů v orchestrálním nebo sólovém provedení, například Českého kvarteta, amerického klavíristy Arthura Rubinsteina či venezuelské sopranistky Teresy Carreno. Pražské premiéry se tady dočkal Janáčkův Zápisník zmizelého. Probíhaly zde rovněž přednášky nebo veřejná čtení, třeba architekta Le Corbusiera a spisovatele Franze Werfla. Ve třicátých letech se sál stal působištěm divadla D 34, které založil a řídil E. F. Burian. Soubor uváděl jak náročné inscenace, jako jsou Molièrův Lakomec či Utrpení mladého Werthera podle románu J. W. Goetha, tak i díla lehčího žánru, třeba Dobrého vojáka Švejka, ale rovněž vlastní hry s aktuální tematikou. Mozarteum navštívila v období první republiky řada prvořadých domácích i zahraničních osobností uměleckého i politického života a zápisy v pamětní knize dosvědčují, že Urbánkův dům byl vskutku jedinečnou kosmopolitní institucí. Po znárodnění budovy i Urbánkovy firmy zde Supraphon provozoval nahrávací studio, proslulé vynikající kvalitou. Budova se opět vrátila do vlastnictví rodiny Urbánkovy roku 1991 a od roku 1995 zahájila v rekonstruovaném sále provoz Galerie Jiří Švestka.

^{Jan Kotěra}

Ale vraťme se na samý počátek, do 2. října roku 1913, kdy se v Urbánkově domě konal zahajovací koncert. Budovu pokřtila svým sopránem, který platil za vzor čisté krásy, tehdy pětatřicetiletá Ema Destinnová, v budoucí Československé republice oslavovaná a ctěná jako národní hrdinka. Když se Mozarteem rozezněl její hlas, měla už za sebou působení v berlínské Státní opeře, kde se stala primadonou a na jejíž scéně vytvořila během deseti let padesát velkých rolí světového operního repertoáru, měla už za sebou účinkování v londýnském operním domě Covent Garden a především v newyorské Metropolitní opeře. Právě v New Yorku zpívala nejen Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě, ale byla i partnerkou Enrica Carusa, jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob. Jenom v pražském Národním divadle stále nenacházela patřičný ohlas. Na scénu českého svatostánku úspěšně pronikla až v roce 1908. Dočkala se tam nadšených ovací a od té doby jí české země byly oddané a milostiplné.

Jako by tedy Ema Destinnová dala Mozarteu do vínku nejen nejvyšší uměleckou úroveň, ale i své češství, nesené na křídlech světovosti. A to jsou hodnoty, jež nepochybně vyznával i tvůrce Urbánkova domu architekt Jan Kotěra.