Rostislav Švácha o této proměně píše, že „intuitivní svět přírodních mýtů ustupuje světu rozumově abstrahovaných tektonických sil“. Ke slovu se hlásí – oproti někdejší měkce utvářené siluetě a lince – geometricky jasně vyhraněné těleso a přímé linie. Budova se považuje za „tektonický organismus“, jak to nazval architekt Antonín Engel (1879–1958), a akcentují se konstruktivní články, vyjadřující dvě základní přírodní síly, podporu a břemeno, tedy pilíře, pilastry, lizény a římsy. Důležité je, že tyto tradiční architektonické prvky by měly potvrzovat funkčnost stavby, nikoli být pouhou dekorací. Hladké bílé plochy rané secese, nesoucí křehký rostlinný ornament, střídá v následující etapě kromě jiného režné cihlové zdivo, jak to vidíme na některých domech z počátku dvacátého století, které vytvořili Jan Kotěra (1871–1923) nebo jeho žák Otakar Novotný (1880–1959). Tato slohová varianta nese označení geometrická nebo také racionální moderna. Proměna, o níž hovoříme, odpovídá programu, který zveřejnil Jan Kotěra v roce 1900.

^{Kotěrova vlastní vila}

Už pojmy geometrická nebo racionální moderna a rovněž ústup z něžného přediva rostlin a příklon ke strohým vertikálám a horizontálám může navozovat dojem, že nadcházela jakási studená, neosobní etapa architektury, dokonce snad odživotněná, odlidštěná. Nemylme se. Právě ruku v ruce s tvorbou racionálních modernistů, jimž stál v čele Jan Kotěra, se rodí dosud neznámá stanoviska, stojící na pomezí architektury a společenského či sociálního uvažování, a která bychom mohli označit jako etiku rodinného bydlení.

O výstavbu vil se od začátku dvacátého století začali zajímat i příslušníci středních vrstev, a jak jsme již zaznamenali při některé z předchozích toulek, často to bývali lidé osvícení, neboť tvůrcům nejen umožňovali, aby realizovali své umělecko-technické výboje, ale zároveň očekávali, že jim architekt zlepší bytový standard, že zvýší jejich životní komfort a kulturu bydlení. Přitom není příliš důležité, zda k tomu zadavatele staveb vedl odpor k tehdejší běžné architektonické produkci nebo jejich prestižní důvody. Jan Kotěra například věnoval značnou péči estetickému řešení projektu, a to mělo výchovný význam – přispívalo k posílení morálních kritérií zákazníka. V tomto smyslu byl Kotěra průkopníkem a po dlouhou dobu zůstal nedostižný.

^{Vila Bianca}

A tak se páteří etiky rodinného bydlení, onoho nového uvažování v rámci vilové výstavby, stává v časech racionální moderny vztah architekta a klienta. Tehdy se nejednou objevovalo tvrzení, že autorem vily je stavebník, klient, protože stavebník si svým domem vytváří vlastní život. Kotěra takovému názoru neodporoval, naopak: svými stavbami a interiéry se vždycky snažil dokázat, že dům, i když jsou jeho prostory sebedůmyslněji zkoncipované, ještě nemusí znamenat domov. Člověk získá domov teprve tehdy, pokud bude prostředí, jež obývá, vyhovovat jeho naturelu, inteligenci, sklonům a zálibám, včetně členů jeho rodiny.

„Poznej sám sebe prostřednictvím svého domu,“ znělo heslo, zdůrazňující individualitu stavebníka. Jan Kotěra věděl a zdůrazňoval to i svým žákům, že práva a požadavky klienta jsou svaté. Jenže jakým způsobem klient docílí uskutečnění svých přání? Jenom tak, že si vybere dobrého architekta, odpovídal Kotěra. Neboť nejen stavebník je individualitou. Architekt rovněž, a v dobách moderny obzvláště!

Zdá se být příjemné, že zánik nedávného lyrismu a jemného nostalgického dekoru, nepochybně souvisejícího s „estetikou dojmu“, kterou zdůrazňovali pozdní historisté, třeba Jan Koula nebo Josef Fanta, nepřivodil ztrátu zájmu o niterný svět člověka. Stejně tak se zdá být příjemné, že důraz na přísné geometrické linie, ona kotěrovská „estetika pravdy“, „účelu“ a „konstruktivnosti“, zároveň otevírala cestu k rozvoji osobnosti člověka, k jeho všestrannějšímu životu, k naplňování lidských tužeb a přání. Jan Kotěra byl nejen architektem-gentlemanem a noblesním mužem i tvůrcem, ale byl i „učitelem bydlení“, jak ho označil jeho žák Pavel Janák (1882–1956).

^{Národní dům v Prostějově}

Uplynulo sedm či osm let od roku 1900, kdy Jan Kotěra vyhlásil program architektonické moderny, a vůdčí osobnost tohoto tvůrčího proudu dozrála do svého vrcholného období. V letech 1905 až 1907 vyrostla jedna z Kotěrových erbovních staveb, budova Národního domu v Prostějově. V rozpracovaném stadiu se nacházelo muzeum v Hradci Králové. Tehdy architekt zakoupil s manželkou Bertou pozemek na okraji Královských Vinohrad, v Hradešínské ulici, a v letech 1908 až 1909 na něm postavil svou vilu. Domu ve slohu racionální moderny, charakterizovanému třemi nestejně vysokými hranoly, ve svém celku dokonale vyváženými, a hovořícímu řečí režného zdiva i struktury omítek, se obdivujeme dodnes. Může tomu tak být proto, že se v případě Kotěrovy vlastní vily sešel vynikající stavebník s vynikajícím architektem.

^{Národní dům v Prostějově dnes}

Domy pro železniční zaměstnance
Kotěrova vlastní vila
Rýdlova vila
Suchardova vila
Trmalova vila
Vila Bianca
Vila Tomáše Bati
Vila Vendelína Máchy

^{Titulní fotografie: kresba Kotěrovy vily}