Pojďme k dalším zastavením v Kotěrově životě a soustřeďme se na lidský a morální portrét tohoto tvůrce, opět sledujme vztah, který nás zajímá – Kotěra-architekt a Kotěra-člověk.

Předznamenám tedy slova, která se v souvislosti s jeho celoživotním dílem v  kotěrovské literatuře vyskytují: vysoké umělecké kvality, čistota přesvědčení, niterné rozhodnutí, osudové nutkání, nezištnost, noblesa, gentlemanství, vůle za modernu bojovat… Chápete? Jako by se mluvilo o morálce, nikoli o pracovním výkonu, natož byznysu! A jde-li řeč o tvorbě, o kterém tvůrci se něco podobného a tak opakovaně konstatuje? A po pravdě řečeno, co jsou proti tomu nejrůznější slohotvorné zásady?

Kotěra byl profesorem na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1898–1910) a poté profesorem na Akademii výtvarných umění (1911–1923). K jeho žákům patřili architekti velmi zvučných jmen, například Otakar Novotný, Josef Gočár, Jan Zázvorka, Bohuslav Fuchs, Jaromír Krejcar, Kamil Roškot, u Kotěry praktikoval mladý Pavel Janák… A slyšme, slyšme – vděční žáci vzpomínají. Pan profesor je nevedl k tomu, aby projektovali v duchu jeho prací, nýbrž jim ozřejmoval především zásady etiky architektury a to, čím se má vyznačovat architektova osobnost. Architekt není podle Kotěrova názoru pouze spolutvůrcem architektonického slohu, nýbrž i životního stylu, a proto má prvořadou povinnost – být příkladným členem lidského společenství, a to od vlídného vystupování přes vstřícnost a poctivost ke klientovi až po slušné oblečení a upravený zevnějšek. Taky je vám tak dobře jako mně, přátelé, když máte před sebou člověka, jako je Jan Kotěra?

^{Kresba Kotěrovy vlastní vily v Praze 10}

A tak není divu, že tento nepřehlédnutelný solitér musel čelit nemálo odpůrcům, v oboru uznávaným osobnostem, například Osvaldu Polívkovi, který se stal jakýmsi oficiálním architektem pražské obce a projektoval řadu veřejných budov, třeba Obecní dům spolu s Antonínem Balšánkem, rovněž Aloisu Čenskému, autorovi Vinohradského divadla, Josefu Fantovi, tvůrci Hlavního nádraží v Praze a dalším. Důvody rozporů byly stále stejné –Kotěra neustupoval ze svých tvůrčích pozic a zůstával věrný vlastnímu přesvědčení. A pokud bylo zřejmé, že požadavky klienta neodpovídají jeho názorům, raději nabídku odmítl.

Na zastaveních v jeho životní pouti se setkáváme i s projevy, dalo by se říci, občanské statečnosti. Když Naděžda Nikolajevna Kramářová, manželka vlivného politika Karla Kramáře, nešetrně zasahovala do projektu jejich vily na Krymu, Kotěra se zásahy nesouhlasil a nebál se s Kramářem rozejít. Však také Kramář prohlašoval, že nechce o moderně ani slyšet, když později budoval svou vilu na Mariánských hradbách. Stejně tak Kotěra nevyhověl rakouské šlechtě, která požadovala, aby pavilon na mezinárodní loveckou výstavu dostal barokizující podobu.

^{Jan Kotěra}

A příběh nejsmutnější – nová budova české univerzity Karlo-Ferdinandovy na staroměstském předmostí budoucího Čechova mostu. Třebaže Architektonický obzor, oficiální časopis architektů, opakovaně prosazoval, aby projekt vypracoval někdo z jeho kruhů, kam Kotěra rozhodně nepatřil, rektor univerzity zadal úkol právě jemu. Umělec vypracoval roku 1907 první návrh, pak druhý, avšak okolnosti způsobily, že si až v roce 1913 vyžádal plány následník trůnu František Ferdinand d´Este – a arciknížeti se modernistické pojetí věru nelíbilo. Leč Kotěra neustoupil ani takovému mocipánovi, a tak byla práce úředně zastavena. Když přece jen roku 1915 došlo ke schválení projektu, naplno už vybuchovala válečná vřava a nastaly jiné starosti. Kotěra však neumdlévá, hledá nové varianty, kreslí další řešení. Vznik republiky mu přinesl jen zklamání, neboť vlivné lobbistické zájmy, jež Kotěrovi nikdy nedávaly šanci k  účasti na veřejných budovách, přetrvávaly i v demokratických poměrech. Po vleklých průtazích s uznáním předchozí smlouvy se Kotěrovi právo sice vrátilo, ale až v době, kdy měl už zdraví podlomené a duši zraněnou. Už nebyl sebejistým a vitálním mužem, jehož jsme poznali. Kotěrova nejvýznamnější životní stavba, na které pracoval šestnáct let, zůstala projekčně nedokončená jak zvenku, tak zevnitř. Situaci už nemohl zachránit ani architekt Ladislav Machoň, který se práce ujal.

Jan Kotěra zemřel 17. dubna 1923, teprve jednapadesátiletý. Téhož roku se začala stavět jeho právnická fakulta, dílo nešťastné, osiřelé. Ale my víme, že velcí lidé neodcházejí. Víme, že tady zůstávají s námi.

^{Vila Tomáše Bati ve Zlíně}

Domy pro železniční zaměstnance
Kotěrova vlastní vila
Rýdlova vila
Suchardova vila
Trmalova vila
Vila Bianca
Vila Tomáše Bati
Vila Vendelína Máchy