Nedávno byl dokončen jeden velkorysý projekt. Vyšla totiž poslední kniha edice, mapující podrobně vývoj rodinného domu (nebo, chcete-li, vily) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Agilní akciová společnost Foibos se začala tímto tématem zabývat již před více než deseti lety. Tehdy získala své sídlo v Trmalově vile, secesní stavbě s prvky lidové architektury i anglického halového rodinného domu, kterou v roce 1902 v Praze-Strašnicích navrhl zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra. Právě tady pak vzniklo centrum shromažďující informace o vývoji vilových staveb.

Interiér Trmalova domu byl zařízen dobovým nábytkem ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea, začaly se tam pořádat přednášky a semináře. Rád na ně vzpomínám – když jsem přijel přednášet, čekal mne v alkovně hrnek horké čokolády a domácí koláče, akce se pak uskutečnila v někdejším obývacím pokoji, což mělo vskutku útulnou atmosféru.

Nejzajímavější vily Prahy Později vznikl nápad zmapovat nejzajímavější rodinné domy v Praze. Vznikla knížka a následně i výstava. Potom se zájem vydavatele přesouval z kraje do kraje a nakonec se tak zrodila série graficky jednotně řešených publikací (Ondřej Grygar), v nichž nechybějí fundované texty o jednotlivých stavbách z pera renomovaných odborníků, jakými jsou Vladimír Šlapeta, Rostislav Švácha, Jindřich Vybíral, Jan Sedlák, Pavel Zatloukal nebo Petr Urlich, ale také mnozí další regionální badatelé včetně řady mladých, což mne zvlášť těší.

V knihách najdeme historické a současné fotografie včetně interiérů, plány a na konci i trasy vycházek. A když už byly na světě publikace, vznikly z nasbíraných materiálů i výstavy, které cestovaly po daných regionech. Výběr toho nejzajímavějšího na téma vilové architektury můžete nyní vidět v nové Národní technické knihovně v pražských Dejvicích (doprovází ji řada přednášek, jejichž přehled najdete na webové adrese www.slavnevily. cz/vystava-v-ntk).

Vzniklá databáze má samozřejmě velkou hodnotu. Lze ji průběžně doplňovat o další stavby a informace a v budoucnu je možné vydat třeba knížky sestavené podle jiného klíče: třeba architektonických stylů, osobností projektantů apod. Můžeme se samozřejmě dohadovat, co v knihách dosud chybí (v té první, věnované metropoli, je podle mne stále ještě málo příkladů prací německy hovořících architektů, na druhé straně je výborné, že dosud ignorovaná jména projektantů i stavebníků tvoří logicky dominantní téma publikací věnovaných sudetským oblastem), ale nic nebrání tomu, aby se v dalších vydáních chybějící údaje doplňovaly. Vadí mi vlastně jen jedna věc: jsou tu zastoupeny i četné současné vily, mnohdy však – samozřejmě na přání stavebníka – chybějí jejich adresy. Takové stavby bych do knížky nedával – jejím posláním je přece i to, aby se lidé mohli zajít na vybraný objekt podívat.

Jak mluvit o vilách v rozhlase Téma rodinného bydlení je samozřejmě atraktivní nejen pro odborníky. Snad každého zajímá, jaký byl příběh té které stavby, kdo ji postavil, kdo ji navrhl, v čem je pozoruhodná. Navíc jsou osudy těchto domů často velmi dramatické. Sám jsem to asi nejlépe poznal během natáčení rozhlasového cyklu pro stanici Český rozhlas – Vltava. Ano, čtete dobře – šlo o pořady pro rádio. Když mi redaktor Václav Žmolík kdysi volal, zda bych s ním tento seriál, věnovaný pražským a brněnským stavbám, nepřipravil (spolupracovníkem brněnských dílů byl Jan Sedlák), myslel jsem nejdřív, že si dělá legraci. To budeme posluchačům popisovat, jak dům vypadá? Že má dvě patra, vápennou omítku a střešní terasu? Nakonec toho bylo přece jen více: především jsme do vybrané stavby mohli vstoupit a povídat si s jejími majiteli.

Většinou to bylo docela dramatické líčení, které mělo obdobnou osnovu. Dům nechal postavit dědeček nebo pradědeček, který s vybraným architektem hledal jeho konečnou podobu včetně vnitřního zařízení. Za války byl zpravidla zkonfiskován německými okupanty, po válce se rodina – pokud okupaci přežila – vrátila, ale jen nakrátko. Po únoru 1948 přišla další konfiskace, a když měli majitelé štěstí, mohli zůstat alespoň ve sklepním nebo podkrovním bytě. Po roce 1989 byl dům rodině vrácen – někdy to ovšem trvalo řadu let. Potomci původních majitelů obvykle dostali vybydlenou trosku a nastalo období postupné rekonstrukce. Ta byla nakonec po velkém úsilí dokončena nebo ještě pokračuje. Naprostá většina zpovídaných má ke stavbě silné citové pouto – a to i ti, kteří ji spatřili po restituci poprvé, neboť žili dlouhá léta v zahraničí.

A právě tahle vyprávění byla vlastně nejzajímavější. Nejtěžší práce se týkala posledního dílu, věnovaného novodobým stavbám. Většinou jsme byli odmítnuti a v jednom případě jsme pak byli mírně šokováni, když nám projektant jednoho hodně zajímavého domu řekl, že by v něm sám nechtěl bydlet, a vyjmenoval nám sebekriticky, co všechno se nepovedlo. Ale i tady byly osudy staveb docela zajímavé, protože vydupat ze země něco jiného než panelák nebo tzv. kafemlejnek bylo v totalitní éře dosti nesnadné…