Lasovský je zastáncem tradičního městského urbanismu. I v nově vznikajících čtvrtích by podle něj mělo mít město smysl, mělo by představovat přehledný systém, vytvářený sítí ulic zakončených náměstími. A v tomto systému by mělo být vše to, co od města jeho obyvatelé očekávají a co je důvodem toho, proč ve městě vůbec žijí. Prosadit tyto teze před rokem 1989 bylo podle J. Lasovského ne-li nemožné, tak přinejmenším obtížné. Ani jeden z těchto předpokladů ovšem nemají ani nově vznikající satelitní čtvrtě, které jsou navíc osazené architektonickým kýčem.

Nic takového neexistuje. Místo ní si je potřeba říci, co architektura je. Spojuje několik funkcí. Předně musí sloužit, používá ke svému výrazu technické prostředky, musí brát v úvahu i ekonomické asapekty a pochopitelně musí mít i výraz a tvar. Je zřejmé, že podíl jednotlivých funkcí se u různých stavebních typů liší. U stavby mostu například převažuje technická stránka, jinde zase umělecký ráz, tedy role architekta jakoby na úkor stavebního inženýra. Tady jmenujme například Buckminstera Fullera, Franka Gehryho, Daniela Liebeskinda či Jana Kaplického. V jejich stavbách převažuje artistní výraz, i když úlohu funkce a služebnosti jejich stavby musí také splňovat. Bez architekta architektura zkrátka nevznikne. Dnešní společnost je v tomto smyslu dezorientovaná. Ne vše, co se postaví, je architektura.

Satelitní městečka. Když si lidé kupují auto, které je mnohem lacinější než dům, nechají si poradit. Ale s domem za miliony nikoliv. Nechají si postavit naprosto nevhodný dům podle starého projektu dovezeného z Německa a na architektovi šetří. Katalogové projekty přitom mají pokleslou úroveň a ani nemusí splňovat to, co hlásají, například „dům v zeleni“ či „nízkoenergetický dům“.

Není to pravda. Širokou veřejnost architektura zajímá. V prvé řadě bydlení, které ji pálí nejvíc, pak město a život ve městě, kde hraje architektura a urbanismus podstatnou roli. Žebříček zájmu je zhruba tento – bydlení, dům, ulice a konečně město. Společnost – tedy zákazníci - je ale bohužel dezorientovaná developery, kteří podnikají v oblasti rezidenční výstavby. Ti se řídí zásadou „lacino pořídit, draze prodat“. Pak logicky nevzniká architektura, ale pouhé stavebnictví - s tím se setkáváme hlavně v těch už zmíněných „satelitech“, které představují kýč nejhrubšího zrna. Jsou to vlastně shluky malých izolovaných domů na malých pozemcích, nevzniká tady vůbec kompaktní sevřená zástavba. V satelitech chybí vše – uličky, náměstí, orientační body. Není kam umístit tržiště či kulturní instituce, kde by se lidé setkávali a navzájem poznávali.

Je to určitě í důsledek snah o úspornost – pozemky jsou drahé …

Osobně si myslím, že je lepší mít zahradu v domě než dům v zahradě – tedy atriový dům, který poskytuje soukromí a lze ho skládat do kompaktní zástavby. A to úsporné z hlediska „spotřeby“ pozemků je. Tak se přece stavěly vesnice, aby nezabraly více úrodné půdy, než bylo nutné. Sociologové a psychologové navíc tvrdí, že se člověk nejlépe cítí v úzkých a malých uličkách.

Podívejme se zpět – bylo třeba Jižní Město lepším architekturou?

Jižní Město je příkladem totální absence architektury.

Urbanistickou soutěž tehdy vyhrál docent Jan Krátký, který si přizval mě a můj ateliér k práci na územním plánu. Pod tlakem okolností se však reálný výsledek podstatně liší od vítězného návrhu.

Co je jeho hlavním nedostatkem?

Mimo jiné horizont zastavění, domy jsou příliš vysoké. Optimální jsou čtyři podlaží, tedy domy do výše koruny stromu. Pak by vznikly ulice i náměstí. Tehdejší způsob výstavby si ovšem vynutila koncepce panelové výstavby, která se zdála být levná, ale ve skutečnosti byla strašně drahá. Je ale na místě říci, že panelové domy a sídliště ani zdaleka nejsou socialistický vynález. Stavěli je ve Francii, Španělsku i ve Velké Británii, svého času se o ně zajímal i Le Corbusier. Ale díky tomu, že v zahraničí stavitelé vycházeli z domácích tradic, vypadají tato sídliště jinak. U nás se jimi řešil urgentní nedostatek bydlení a předností byla rychlost výstavby.

Jsou na tom všechna naše sídliště stejně?

Ke zdařilým patří sídliště Solidarita ve Strašnicích. Jistým pokusem sídliště rehabilitovat byla i pražská Invalidovna, jejíž tvůrci těžili z pokročilejší technologie. Panelová technologie ostatně přes všechny výhrady nezanikla. Z panelů je například celý Tančící dům. Jeho kouzlo však spočívá v tom, že každý z jeho panelů je jiný. Za socialismu byl ale panelový dům skládačkou jen několika málo druhů panelů. Něco jako Lego, ovšem šedivé, předimenzované a ne tak hravé.

Měla by se tedy socialistická architektura šmahem odsoudit?

Ne. Jejím kladem byly výstavba desetitisíců bytů, byť je jejich architektonická hodnota minimální. Sídliště také mimoděk poskytovala velké plochy zeleně. Postavila se i kvalitní sídliště, vedle těch, o kterých už jsem mluvil, například v Brně-Lesná, kde jsou jen osmipodlažní domy v souladu s přírodním terénem, dobré jsou i domy Josefa Havlíčka v Hradci Králové. Myslím, že kvalitní architekturou je i zpochybňovaná dostavba parlamentu od architekta Karla Pragera. Zdařilým projektem je i podchodová hala Hlavního nádraží v Praze, dům Na Můstku a stejně tak i pražské obchodní domy Máj a Kotva. Dobrým příkladem architektury jsou i domy některých soukromých investorů, které se po právu ocitly v publikaci Pražské vily.

Praktická otázka na závěr: kam za kvalitní architekturou?

Za architektem. Lidé s mylně domnívají, že domy může navrhovat a stavět stavební inženýr, ten ovšem jen řeší zadání architekta. Cesta investora za kvalitní architekturou může začít studiem realizovaných projektů, třeba Průvodcem moderní architekturou v Praze a již zmíněnou publikací Slavné vily. Jsou u nás ateliery, kde si lze objednat kvalitní architekturu, a není jich tak málo.

Akademický architekt Jiří Lasovský (1926) vystudoval odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, poté Vysokou školu umělecko-průmyslovou u profesorů Otto Rothmayera a Jana Sokola. Dlouhá léta pracoval v Pražském projektovém úřadu, v osmdesátých letech se osamostatni.. K jeho hlavním realizovaným projektům patří skupina rodinných domků v Praze Na Hřebenkách, tenisový Centr kurt v Praze na Letné a Sportovní hala Tatran Střešovice. Byl členem autorského kolektivu sídliště Invalidovna, podílel se také na urbanistickém řešení sídlišť Pankrác a Jižní Město, mj. na Pankráci projektoval první pražskou pěší zónu (1969).