Kdysi tomuto kraji slušela charakteristika: začátek kamení - konec chleba. Však dodnes se tu po každém zorání hrbí záda sběračů oblázků i valounů. Navzdory poněkud drsnějším klimatickým a tudíž i životním podmínkám, se Vysočina stala rájem básníků, malířů, skladatelů.

Seznam mistrů štětce, pera i notových partů z Vysočíny by byl předlouhý. Snad pro ilustraci postačí úryvek ze Zpěvů domova Antonína Sovy, rodáka z tohoto koutu z nejslavnějších:

Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi,
vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi.
Má úponka visí každá
národa na životu, každým otřesem
jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem.
V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda
neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád
by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou,
a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?

Jak však žije a dýchá Pelhřimovsko dnes, kdy sociální tíseň doléhá na zdejší lidi víc, než je zdrávo? Je při úsilí o chléb také čas a nálada na příslovečné hry? Zdraví tu lišky:Dobrou noc!? Pokud jde o poslední otázku, hned v úvodu je třeba vydechnout úlevou: Zaplať pánbůh, nikoliv!

Výlet do minulosti

Historie města spadá až do 12. století, kdy jsou první zmínky o původní osadě v místech dnešního pivovaru, děkanské zahrady a kostela sv. Víta. Podle pověsti však město založil během dvou let 1225 až 1226 pražský biskup Pelegrin (slyšíme ho v názvu Pelhřimov), který se stavil u místní studánky cestou do Říma. Tomu odpovídá také městský znak s podobou poutníka v bráně mezi dvěma věžemi. Na počátku 13. století, po vyplenění původní osady Vítkem z Hluboké, došlo k založení nového města na pravidelném půdorysu, který je v centru zachován dodnes. Rozvoj města příznivě ovlivnila těžba stříbra v okolí Křemešníku. Ve městě byla také rozvinuta celá řada řemesel, hlavně soukenictví, plátenictví, tkalcovství, barvířství, perníkářství a pivovarnictví.

Zpočátku byl Pelhřimov městem biskupským, v období husitských válek ho spravovali táborští hejtmané a po bitvě u Lipan přešlo město do držení Mikuláše Trčky z Lípy. V této době se zde konaly 4 zemské sněmy. Roku 1550 se stali novou vrchností páni Říčanští z Říčan, kteří zde vystavěli zámek, ale město s nimi vedlo spory, které vyvrcholily vykoupením z poddanství r. 1572. Roku 1596 byl Pelhřimov povýšen na město královské. V této době dochází k velkému stavebnímu rozmachu města. Další impulz dal městu rozvoj průmyslu v 19. století. V Pelhřimově zakotvil především průmysl kartáčnický, pletařský a výroba zemědělských strojů. Pletařský průmysl před krátkým časem zanikl a ostatní fabriky mají pro zaměstnance brány otevřené, ale špatným směrem.

A přece - i když má řada obyvatel vysoko do žlabu, Pelhřimovsko kulturně dýchá a má co nabídnout místním i turistům. O tom jsme si povídali s člověkem, jehož kořeny jsou hluboko vrostlé do tohoto kraje, ředitelem Kulturního zařízení Pelhřimovska Mgr. Martinem Eclerem.

„Pelhřimov každoročně navštěvuje množství turistů, ale v letních měsících se jejich počet mnohonásobně zvyšuje, loni na osmnáct tisíc. Historický střed města s renesančními, barokními a secesními měšťanskými domy, zámkem pánů z Říčan, hradby s Rynáreckou, Jihlavskou a Solní bránou tvoří pohádkovou památkovou rezervaci.

Milovníkům rozličných stavebních slohů jistě přijde vhod naučná stezka. Od převážně dřevěné zástavby původních polozemnic přes úzké gotické domy s hospodářským zázemím zde vyrůstaly výstavné renesanční objekty s podloubími zdobenými sgrafity a mohutné barokní stavby. Zhruba od poloviny 19. století byla postupně všechna podloubí zazdívána a na jejich místě vznikly obchody, dílny a výčepy. Přispěly k tomu také požáry, které postihly město koncem 19. století, a podnikatelské ambice různých společenstev i měšťanů, kteří se zhlédli ve velkoměstské architektuře. Místo domů provinčního charakteru je zaujaly stavby v módních historizujících a moderních slozích - secesi, kubismu, funkcionalismu," vypráví Martin Ecler.

Lákadla pro návštěvníky

MUZEUM REKORDŮ A KURIOZIT - Jedna z mála institucí tohoto druhu na starém kontinentu a jediná ve střední Evropě sídlí v historické věži, sloužící v minulosti jako součást opevnění města pod názvem Jihlavská brána. Díky sběratelům a výrobcům všeho možného i nemožného se tu podařilo nashromáždit unikátní exponáty ze světa miniatur i obřích věcí, siláků i akrobatů, nekonečných hlavolamů i svědectví o kaskadérech padajících do osmdesátimetrových hlubin. Každý se zastaví nad unikáty ze sirek, které za čtyřicet let vytvořil Tomáš Korda z Vrchlabí. Během neuvěřitelných 63 310 hodin čistého času slepil desítky staveb z 820 215 zápalek a zápalkových hlaviček! ¨

MUZEUM STRAŠIDEL - jeho vystavené exponáty jsou repliky skutečných nadpřirozených bytostí, které se v okolí Pelhřimova vyskytují nebo vyskytovaly. Toto je doloženo nejen ve vyprávěních očitých svědků, ale i zapsáno ve vlastivědných sbornících.

SÍŇ LIPSKÝCH aneb MÚZYUM. Pelhřimov vzdal hold svým slavným rodákům vytvořením Síně Lipských, která byla umístěna do přízemí čp. 10 (tzv. Šrejnarovského domu) na Masarykově náměstí. Nejznámější jsou režisér Oldřich Lipský a jeho bratr herec Lubomír, ale mnoho práce v divadle, filmu či televizi odvedli i další členové této slavné umělecké dynastie. Letošní šestaosmdesátek Lubomír Lipský vzpomíná:

"V samém středu Pelhřimova, tohoto hlavního města mého mládí, byla kašna a na ní tragický Jakub. Oči v sloup, levice na srdci, pravice se snaží vymačkat z podivného měchýře na světcově boku čůrek živé vody. Světcova hlava ukazuje bradkou k cukrárně a kavárně domu číslo 78. Nu a tady, někde v prvním poschodí, jsem se narodil nejdříve já, o čtrnáct měsíců později brácha Oldřich a potom za sedm let i nejmladší bráška Borek.

Tedy v těchto místech kdysi sněmoval Jiřík z Poděbrad a o několik století později despoticky kraloval Vilém z Pelhřimova. Doba jeho vladaření, dílna, z níž vycházely dobroty pro potěchu těla, ducha i srdce, to všechno je už málem legendou. Pravda pravdoucí ovšem je, že o slavnou minulost pelhřimovského divadelničení a cukrárničení a jiného ničení se velkou měrou zasloužil i můj otec - Vilém Lipský.

Jeho největší vášní bylo divadlo. Dodnes ho vidím v dílně u cukrářského válu, jak připravuje "butterteig", což je těsto na kremrole, a do toho memoruje monology Jaga, Petruchia, umírá jako Josef Kajetán Tyl, popravuje jako kat Mydlář a otravuje se jako Vávra, ale nikdy to nebylo na úkor po celém okrese vyhlášených dortíků a kremrolí jeho firmy.

Otcovu nezdolnému elánu, řekl bych až fanatismu, postupně podlehla celá rodina. I matka, jinak velmi rozvážná a praktická žena, zpočátku velmi rezervovaná, se nakonec stala nápovědkou a andělem strážným celého našeho divadelničení. Pochopitelně že i my tři bráchové jsme byli postupně "začleňováni". Nakonec kapitulovala i naše babička, důstojná to vdova po vrchním berním oficiálovi, která zpočátku viděla v divadle jen komediantskou bídu. Později však už se zanícením přiznávala, že velcí herci jsou: Vojan, Mošna, Mařenka Zieglerová a její Viloušek. Tedy můj otec. Divadelních prací se zúčastňovala jako kostymérka. Já se po divadelních prknech pohyboval dokonce v prenatálním stavu, protože jsem se v roce 1923 zúčastnil - mamince pod srdcem - představení hry Jaroslava Kvapila Oblaka ..."

MUZEUM VYSOČINY - V roce 200 muzeum oslavilo 100. výročí založení otevřením nové stálé expozice v zámku Říčanských, která připomíná významné osobnosti Pelhřimovska a také ve větší míře představuje sbírkový fond z depozitářů muzea. O dva roky později byla stálá expozice ve Šrejnarovském domě.

VYHLÍDKOVÁ VĚŽ kostela sv. Bartoloměje, pochází z roku 1576. Z ochozu věže, z výšky třiceti metrů se Vám otevře krásný a nezapomenutelný výhled na město Pelhřimov a okolí. V horní části věže je zpřístupněna komůrka hlásného, který zde sídlil do třicátých let 20. století, s historickými fotografiemi města Pelhřimova. Cestou na ochoz budete procházet kolem pelhřimovských zvonů, kterých je celkem pět. Největší je Bartoloměj, který má spodní průměr 152 cm a váží 2100 kg. Následuje Václav, Florián, Ludmila a nejmenší Ave Maria.

Na ochoz věže vede 148 schodů a můžete je zdolat i s plyšovými kozami Rózou a Rézou, které už byly návštěvníky věže vyneseny do nadmořské výšky 172 000 metrů. Kdyby se to dělalo promyšleněji, jsou na půl cesty k Měsíci. Proč s kozami na věž? Před mnoha lety opravdu hlásný na věži kozy choval, a protože kozám se po schodech moc nechtělo, musel je hlásný po pastvě vzít a vynášet na věž domů.

Toť kusý výběr toho, co může Pelhřimov nabídnout turistům. A co vlastním občanům?

Kultura nejen pro turisty

„Bez uzardění mohu říci, že nabídka pro pelhřimovské občany je i době dovolených pestrá," svěřuje se Martin Ecler. „Jen namátkou: každou sobotu se před kulturním domem Máj konají koncerty rockových a countryových kapel, převážně z místních zdrojů. Přímo na náměstí hrají každé nedělní dopoledne promenádní koncerty dechových hudeb. A čtyři prázdninové úterky jsou vyhrazeny odpoledne dětem, kde jsou pro ně připraveny pohádky v provedení souborů z Tábora, dále Mraku z Havlíčkova Brodu, Emillionu z Větrného Jeníkova a domácího divadélka Hralous. Mimochodem na území města působí pět ochotnických souborů a pravidelně účinkují i pěvecké sbory. Samozřejmě, že hraje kino a to nejen místní, ale navštěvuje nás i to putovní bratří Čadíků.

Ani výstavní život nespí. Zajímavá jsou expozice Slavné vily Vysočiny nebo práce restaurátora Jaroslava Bendy. Regionální událostí je výstava seskupení výtvarníků Poznamenaní IX. A na konec prázdnin je připravena pouť s Celostátním festivalem hasičských dechových hudeb a oslavou Dne záchranářů," dodává ředitel Kulturního zařízení Pelhřimovska.

Ale největším lákadlem je nádherná, druhdy až panenská příroda. Okolo města vede několik cyklostezek, ta nejpřitažlivější je na vrch Křemešník. Ratolesti tam lze odložit do lanového parku s trampolínami a dětským hradem a pak se s nimi vyškrábat na rozhlednu Pípalku. A pivní rozhled rozšiřují pravidelné Dny otevřených dveří místního pivovaru.

Ráj filmařů

Asi nejvíce si Pelhřimov „zahrál" v televizním seriálu Návštěvníci nebo ve vícedílné Studentské baladě. Z dalších filmů stojí za zmínku Mezi zemí a nebem z roku 1958 v režii Zdeňka Podskalského, s Vlastimilem Brodským v hlavní roli, či o jedenáct let mladší „trezorová"Smuteční slavnost v režii Zdeňka Sirového podle románu Evy Kantůrkové. Jako předfilm pamětnické filmové adaptace Raisova románu Pantáta Bezoušek se tu točil také dokument Tvořící ruce. Zachycuje činnost pelhřimovského Chrámového družstva, které založil velmi progresivní kněz F. B. Vaněk, patřící i mezi zakladatele zdejšího hokejového týmu.

Za pár dní se to bude po Pelhřimově znovu hemžit filmaři a známými herci. Dokumentarista Robert Sedláček tu bude natáčet celovečerní film nazvaný Největší z Čechů, který bude mapovat také pelhřimovské rekordmanské hnutí. Děj se bude odvíjet v Jihlavské bráně, na náměstí, v hotelu Rekrea, jehož současný bezprizorní stav přišel filmařům vhod, a taky v onšovském domově důchodců, jehož obyvatelé plánují 22. srpna zlepšení vlastního rekordu v jízdě na rotopedu.

„Vysloveně komedie to nebude. To neznamená, že se diváci nezasmějí. Když jsme koukli do archívu, zjistili jsme, že máme skoro tisíc hodin záznamu. Děj příběhu může být lehce vymyšlený, ale rekordy zůstávají skutečné, jejich držitelé na to mají certifikát," uvedl pro místní tisk prezident Agentury Dobrý den Miroslav Marek. Ve „filmu o filmu" se objeví plejáda známých herců. Úlohy ředitele Agentury Dobrý den se zhostí Igor Bareš, služebně nejstaršího poslance si zahraje Stanislav Zindulka. Aňa Geislerová si oblékne úbor číšnice. Jaromír Hanzlík ztvární roli jasnovidce, smyšlené postavy, která souvisí s obřím snářem z muzea kuriozit.

Rock i klobásy

Hořepník se nachází v severozápadním cípu Vysočiny, nedaleko města Pacov, rodiště zmíněného barda Antonína Sovy. Obcí protéká říčka Trnava, přes kterou byl roku 1912 zbudován železobetonový most podle návrhu legendárního mistra betonových oblouků Stanislava Bechyně. Náměstí prof. Bechyně potom dominuje kostel Nejsvětější trojice s přilehlou farou, je tu socha sv. Václava, památník obětem 1. a 2. světové války, zámek, stará (1881) a nová (1970) budova základní školy, radnice a v neposlední řadě také několik historických domů. K dalším památkám Hořepníku patří kupříkladu židovský hřbitov a barokní zámeček v místní části Březina. Nádhernou krajinu zdobí Čertův vrch a kopec Strážiště. Před rokem 1989 byl Hořepník střediskovou obcí, pod jejíž křídla patřily obce Rovná a Bořetice. Ty se sice osamostatnily, ale - podle známého básníkova slova Sám nejsi nic - trochu pohromadě taky zůstaly a vytvořily mikroregion.

„Dobrovolný svazek obcí Hořepnický region vznikl v roce 2001," říká starosta Hořepníku Vladimír Kotýnek. „Jeho členy jsou obce Arneštovice, Bořetice, Rovná a Hořepník (s místními částmi Březina a Mašovice). Členy spojují historické a kulturní tradice, ale také společné problémy. Nakonec i škola, kostel a hřbitov. Celkový počet obyvatel se pohybuje okolo 860. Středem regionu protéká říčka Trnava, známá spíše jako Trnávka, ve které se můžete v létě brodit, ale už také ukázala, co po deštích dokáže,"dodává starosta a jeho netrpělivé těkání je dokladem toho, že říčka ani letos není nejklidnější.

Nejvýraznější aktivitou je přírodní parket v Hořepníku, který je provozován společně obcemi mikroregionu. Střídají se tu špičkové rockové kapely, a jak se mi svěřil známý rockující advokát JUDr. Petr Pečený, jezdí sem rádi.

Originální je soutěž Klobása Vysočiny. Letos přilákala i odborového předáka a senátora Milana Štěcha. O přízeň masorádů se ucházelo devatenáct uzenářských mágů a na počest vítězů zaburácel ohňostroj.

Stále se daří zachovat tradiční posvícenskou zábavu a masopustní průvod zakončený tancovačkou v místním kulturním zařízení. „Každý rok dá dost velkou námahu přemlouvat lidi, aby se aktivně účastnili v maskách," vraští čelo starosta Vladimír Kotýnek.

Přírodní parkety na Pelhřimovsku slouží i jako jeviště. V Lesné zvládl ochotnický soubor z Rynárce komedií Františka Ringo Čecha Dívčí válka. Když tento soubor před dvaceti lety vznikal, měl devět členů včetně kulisáků, osvětlovače a nápovědy. Všichni dělali všechno. Ale pak se začali přidávat další, někteří na rok, na dva, jiní vydrželi dodnes. Teď už mají tři desítky aktivních členů. Vrchol kariéry byla operetka Járy Beneše Na tý louce zelený, se kterou vystupovali ve Vídni, ve škole Jana Ámose Komenského, na pozvání její Vlastenecké omladiny.

Vesnička nestředisková

V Bořeticích žije 69 obyvatel. První písemná zpráva pochází z roku 1300 - ohlašuje villa Boreticz ad Horzepnik. Jméno Bořetice vzniklo z osobního jména Bořata - ves lidí Bořatových. Berní rula roku 1654 uvádí název Borželicze.V nejstarších dobách obec náležela arcibiskupskému panství v Červené Řečici. V roce 1596 ji věnoval Jan Albrech své manželce Kateřině z Albendorfu, předtím ji koupil od bratří Španovských, majitelů panství Loutkov. Když ves roku 1619 patřila Kryštofa Vratislava z Mitrovic, leželo v okolí panské vojsko, které pak přešlo k tvrzi Konipas ve Březině. Podle pověsti byl v lese Račín v dávných dobách hrad stejného jména. V husitských válkách byl obléhán a pobořen husity, kteří táhli od Pelhřimova na hrad Choustník u Tábora.

Nejslavnějším ze zdejších rodáků je doc. dr. Václav Žáček, DrSc., pedagog Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde přednášel historii slovanských dějin. Napsal také několik monografií o postavách české historie (Zach, Frič, Barák, Purkyně) a práce na téma soužití slovanských národů. Dlužno dodat, že je to vesnička velmi úhledná a za pomoci lufťáků se i tady nežije jen za pecí nebo za plotem u kouřících grilů. Dětské dny nejsou jen 1. června, ale třeba i o prázdninách, a těch posledních červencových se zúčastnila dobrá stovka lidí. Nakonec přišel i kouzelník.

Tradičně se tu konají i čarodějnice. Na dokreslení malý kronikářský citát:„Včera večer jsme úspěšně spálili tu potvoru, co na nás měla vrhnout mor, choleru a neštovice. Sešla se celá vesnice - jako vždy. Rituál byl zahájen upevněním nebohé čarodějnice na vrchol hromady dřeva, vychrstnutím přiměřeného množství nafty a škrtnutím posvátné sirky. Dětem zářily oči od ohně a dospělým zejména od alkoholu, protože u chaty byl připravený dobře chlazený sud budějovického moku. Klobás bylo dost a otrlejší vydrželi až do rána.

Ohňostroj jako vždy odpaloval obecní pyrotechnik. Protože jsem u odpálení několika rachejtlí asistoval, mohu do příštího roku přislíbit, že odpalovací zařízení vymyslíme rafinovanější. Letos polovina raket končila, kde měla, ale druhá polovina končila na hlavách odpalovačů.

Podle tradice byla předtím postavena i májka. Samozřejmě tradice praví, že májky se mezi vesnicemi kácí. Proto ta naše májka byla postavena na skrytém místě u chaty, zejména aby byla po celý večer pod dohledem. Uprostřed noci jsme se rozdělili na dvě skupiny. Skupina A (akční) se vypravila do sousední Rovné za účelem pokácení májky a ukořistění věnce. Skupina B (bezpečnostní) zůstala na místě vybavena dostatečnými zásobami a hlídala naši májku až do úspěšného návratu skupiny A. Pak jsme mohli jít všichni v klidu spát..."

Tenhle požehnaný kout země tedy žije a dýchá a lidé se neuzavírají mezi ploty svých stavení. V lůně půvabné přírody žijí a pracují, byť je tu někdy méně snesitelná těžkost bytí. Řečeno slovy básníka Františka Halase:

Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase
mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně
přištěbetáno jaro, já se tam vrátím. Zatím
vábím a chytám na vějičky slov pěknost
toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí. Ty můj
kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti.
Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech
dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve.
Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina
nabírá dech a pole skládají slib chudoby.

Různé podoby místní kultury a její trendy

Pojmem místní kultura je myšlen souhrn aktivit kulturního a duchovního charakteru v dané lokalitě. Je ovlivňována politicky, sociálně, ekonomicky, historicky, legislativou či pravidly, která nastoluje samospráva, prostorovým a technickým zázemím, dostupností (doprava, finance), výchovou v rodině i ve škole a také tím, zda se v místě vyskytují aktivní kulturní nadšenci.

Je mnoho obcí, ve kterých nesídlí profesionální kulturní instituce, chybí v nich kulturní sál, kulturní představení se sem nedovážejí, a přesto není možné nazvat je nekulturními, pokud zde žijí kulturní lidé. Významnou roli hraje politická reprezentace - kandidáti i politické strany do svých předvolebních programů zahrnují sliby kulturní (otázka druhá je jejich plnění). Na většině samosprávných úřadů funguje odbor pro kulturu, což v minulosti nebyla úplná samozřejmost. Většinou mají v gesci ještě další oblast, dříve většinou sociální či školství a sport, v poslední době je slyšet častěji o spojení kultury s cestovním ruchem. Běžně jsou jmenovány kulturní komise, které koordinují kulturní dění v obci V málokteré obci se nevydává obecní zpravodaj. Ty mimo jiné hojně informují o kulturních aktivitách. V rámci možností jsou pořádány oslavy významných lokálních výročí. Ocenění se dostává mimořádným osobnostem a počinům, včetně kulturních. Obce, kraje i regiony se sdružují za účelem realizace nejrůznějších projektů, spolupracují v rámci tuzemských regionů i se zahraničím. Značně je podporován cestovní ruch, vznikají IC, pozornost je věnována webové prezentaci a propagaci

Knihovny jako první kulturní zařízení zažily změnu zřizovatele a existenční nejistotu, ale dobře se s touto změnou vyrovnaly a zánik se týkal velmi malého počtu. Během posledních let se zásadně mění, rozšiřují své funkce a působnosti, nabízejí nové služby, modernizují svůj provoz a zaznamenávají zvýšenou návštěvnost. Se zřízením krajů vyvstala potřeba výstavby některých krajských knihoven.

Kina jsou z historického hlediska důležitou součástí lokální kultury, přesto jejich boj o přežití byl velmi těžký a u některých trvá dodnes. Mnoho kin zápasilo o přežití a řada z nich skutečně zanikla. K jejich rušení docházelo zejména ve 2. polovině devadesátých let, ale také po roce 2000, přičemž některá se potýkají s existenční nejistotou dodnes. V roce 2007 statistiky uváděly, že z dřívějších 57 kin zůstalo v Praze pouze 7 (přibylo 11 moderních s více sály) a že v minulých 10 letech ve středních Čechách zaniklo každé druhé kino. Pokles počtu letních i kamenných kin je viděn na srovnání: rok 1990 - 1633 kin, z toho 172 letních, rok 2006 - 759 kin, z toho 100 letních. Provozování biografů bylo (je) prodělečné. Pronájem soukromým osobám nepřinesl očekávaný úspěch. Příčiny? Prudký nárůst ceny vstupenek - v roce 1990 byla průměrná cena vstupenky necelých 8 Kč, nyní je přes 100 Kč. Na snížení návštěvnosti, potažmo úbytku kin, mají možná vliv také půjčovny VHS, DVD nebo pirátské kopírování a šíření filmů. Vznik multiplexů má dopad zejména na malá kina v jejich dostupné vzdálenosti

Počet muzeí po roce 1989 znatelně narostl. Zřizovatelské funkce přešly z okresů na kraje. Městská či obecní muzea byla zřízena zcela nově nebo z poboček bývalých okresních muzeí, což mimo jiné souviselo s vracením sbírkového fondu (ne vždy se podařilo). Řada muzeí, jejichž vznik byl inspirován Jubilejní zemskou výstavou v roce 1891, slavila v devadesátých letech stoletá výročí od svého vzniku a snažila se většinou s úspěchem navázat na svá původní poslání se zaměřením na lokalitu či region. Kromě víceoborových vlastivědných muzeí vznikají taková, která se specializují na jednu oblast, např. řemesla v Letohradě.

Také galerií za posledních cca 18 let hodně přibylo. Vznikají nové instituce městské, ale ve velké míře i soukromé a více se profilují. Kromě výstavní činnosti se připravují vzdělávací akce a publikují. Některé ve snaze vylepšit vlastní hospodaření provozují obchody a další provozovny, např. rámování. Mapují a vystavují práce regionálních umělců, zaměřují se na tvorbu mladých. Zajímavé výstavy jsou pořádány i mimo velká centra a přitahují řadu turistů

Živé umění má v životě lidském nezastupitelnou úlohu. Potýká se více či méně s finančními potížemi, s nedostatečným, nespravedlivým nebo neprůhledným přidělováním grantů,s nedostatkem prostor, jindy s nepochopením mocných, ale žije.

lze konstatovat, že se koná obrovské, neevidovatelné množství představení, výstav, soutěží, přehlídek a festivalů a realizuje se řada projektů. Často mají akce vícežánrový ráz. Objevuje se v profesionální i amatérské formě a co je nejdůležitější, těší se zájmu společnosti. Kromě toho, že „žije vlastním životem", stává se součástí téměř všech společenských akcí (dokonce i sportovních) ve formě doprovodných programů.

Tak trochu popelkou je moderní tanec, který není systematicky financován z veřejných prostředků jako ostatní oblasti živého umění. V ČR chybí prostory pro jeho provozován a ani školství se příliš této oblasti nevěnuje. Přitom tanec stejně jako hudba nemá žádné komunikační bariéry.

Divadlo má v českých zemích velice dlouhou tradici. Důkazem budiž široká základna profesionálních divadel i ochotnických souborů a informace o jejich oslavách založení, která mnohdy spadají až do poloviny 19. století.Amatérská scéna „kvete"; souborů neubývá, některé působí nepřetržitě 100 i více let. Zároveň vznikají nové a obce jim poskytují potřebné zázemí. Amatérští divadelníci se vzdělávají, soutěží a často se na jedněch prknech setkávají s profesionály

Národní duchovní poklad - lidová kultura - může být ohrožena modernizací života a globalizací. Pokud jí nebude věnována dostatečná pozornost, hrozí jí zánik spolu s jejími nositeli. Má mnoho podob a projevů, které si zaslouží mimořádnou pozornost. Gestorem pro tuto oblast je Národní ústav lidové kultury Strážnice, který mimo jiné pořádá světoznámý festival, letos 63. ročník. Folklorních festivalů se ovšem koná bezpočet a nejkvalitnější soubory reprezentují republiku i v zahraničí.

Kroniky a kronikářství je nenápadná, současníky často nedoceněná oblast místní kultury obrovského významu. Kronikářů si vážíme, ale ocenit je neumíme. Zájem obcí o kroniku roste díky sílícím projevům lokálního patriotismus. Kroniky se vystavují, půjčují i vydávají tiskem. Cituje se z nich ve zpravodajích, listuje se v nich např. při setkání rodáků, při hledání vazeb s místem nebo se využívají při školní výuce. Po roce 1989 až na malé výjimky skončila metodická péče a proplácení kronikářských zápisů ze strany bývalých okresních muzeí. V současné době je situace související s metodickým řízením kronikářů v každém okrese jiná - někde se nestará nikdo, někde poskytuje metodiku, ale i možnost setkávání muzeum či Státní okresní archiv. A kronikáři nemají žádnou profesní organizaci a tudíž ani žádnou platformu pro vzájemné setkávání a předávání informací.Nový kronikářský zákon sice ukládá obcím vést kroniku, ale nemá zakotveny žádné sankce v případě porušení tohoto paragrafu. Obdobné je to s předáváním dopsaných svazků kronik do příslušného archivu

Dříve se oficiální kultura pohybovala v nesvobodných mantinelech, ale v materiální jistotě. Dnes je svobodná, ale má mnoho existenčních starostí. Místní kultura nabývá na významu nejen v souvislosti s cestovním ruchem, ale všeobecně, což dokládá nejen dnešní prezentace, ale i zájem médií, včetně televize a rozhlasu. Místní kultura se sice pomalu, ale přesto stává zajímavá i pro sponzory a podnikatele. Na mnoha místech naší republiky probíhá spolupráce se zahraničními partnery, ale i v rámci euroregionů. Na věcech kulturních ovšem úspěšně spolupracují i sousedé.

Z vystoupení Ludmily Kučerové, šéfredaktorky portálu Místní kultura - internetového magazínu pro kulturní život v místech a regionech, na Národním sněmu regionů soudržnosti