Sdružení západočeských výtvarných umělců přežívalo až donedávna jen jako pojem, vhodný snad tak do poznámkového aparátu nějaké uměleckohistorické studie. Historik umění Petr Jindra a historik architektury Petr Domanický ze Západočeské galerie vrátili pojmu plnohodnotný obsah. Výstava Umění českého západu, která představuje tvorbu spojenou s působením Sdružení v letech 1925 až 1951, je objevem sama o sobě, jako celek. Překvapivá je ale i v mnoha detailech, které vyplynuly na povrch při přípravě výstavy (a dokonce i po jejím zahájení).

„Patříme do 20. století..."

V tvorbě členů Sdružení nenajdeme výrazný avantgardní experiment. Ale přesto jsou jejich obrazy, plastiky, grafiky či stavby solidním projevem moderního výtvarného cítění. Jen pár jmen přesáhlo regionální rámec (Skupa, Trnka, Lhota), což ale ty ostatní nepřipravuje o pozoruhodnost. Někteří z pozapomenutých se už dočkali nového připomenutí (velkou výstavu měl před několika lety v Plzni i v Praze například Vladimír V. Modrý, Svatopluku Máchalovi věnoval samostatnou studii Josef Kroutvor), většina na ně ale čeká. Dočká se? Snad v něm bude hrát důležitou roli právě Západočeská galerie, která by v brzké době měla získat důstojný prostor pro své stálé sbírky.

Sdružení navázalo na činnost jiných uměleckých spolků v Plzni, například více méně recesistické stolní společnosti „pivopitelů" Mha, která do Plzně přiváděla i významné hosty (Vrchlického, Haška, Paula Claudela). Spolkový život zkošatěl se vznikem republiky: za základ demokratizace kultury nového státu byl totiž považován i rovnocenný rozvoj uměleckého života v regionech, nikoli jen v centru. Avšak až Sdružení založené roku 1925 překročilo meze ryze stavovského spolčování. „Patříme-li do 20tého století fyzicky, patříme tam také duševně," čteme v základních principech Sdružení, sestavených prvním předsedou Jaroslavem Krátkým. Sdružení čile komunikovalo s jinými regionálními spolky, pořádalo výstavy (většinou ve výstavních sálech plzeňské Obchodní akademie, neboť samo nemělo žádné prostory). Zhruba osmdesát členů, kteří za šestadvacet let prošli Sdružením - někteří se Plzní a okolím jen mihli, jiní tu žili nastálo - reprezentovalo rozličné náhledy na to, co je v umění moderní. Na výstavě vidíme projevy novoklasicismu, sociálního civilismu (kam můžeme počítat i Skupova Spejbla a Hurvínka), nové věcnosti i modernizovaný folklorismus. Na poslední narazíme například u Bohumila Krse. Naopak obrazy Františka Kolihy připomenou díla členů Skupiny 42. Podobností se ale nedejme svést - Koliha je svůj a dospěl k cíly svou cestou. Ani František Pořický není jen pouhým „plzeňským Zrzavým", jak by se mohlo zdát, ale svébytně uvažujícím introvertním lyrikem (mimochodem jeho dva obrazy přivezl do Plzně malířův vnuk z Olomouce poté, co se dozvěděl o zahájení výstavy). Pozornosti diváků by neměly uniknout ani někdy až naivisticky precizní malby Josefa Tetínka. Všichni se vyhýbali razantnímu avantgardnímu gestu, věřili v zobrazovací schopnost umění.

Moderna v ulicích

Důležitou roli ve Sdružení hráli architekti. I proto je podstatná část výstavy v Masných krámech věnována právě stavitelství.

Podmínky pro moderní architekturu ale v Plzni dlouho nebyly ideální. Během dvacátých let se ji jen horko těžko dařilo prosadit. První skutečně výrazný projev moderní architektury se objevil v roce 1928. Jeho tvůrcem byl Josef Špalek, z rodiny stavitelů Špalků, jemuž se dostalo výchovy k velkorysosti u Josefa Gočára na AVU. Podařilo se mu v konzervativních plzeňských poměrech prorazit jistě i tím, že stavebníkem v tomto případě byl jeho strýc, velkouzenář Jan Rohrer. Díky strýcovu pochopení vystavěl tedy synovec patrně první funkcionalistickou stavbu v Plzni a na Plzeňsku. Ta byla ve své době prezentována jako vzor moderního bydlení v odborných časopisech i na výstavách. Její mimořádnou podobu můžeme dnes ovšem vidět jen na dobových fotografiích a také na modelu, který je vystaven v Masných krámech. Původní stav vily v ulici Karolíny Světlé, včetně mnoha detailů, se dochoval až do roku 2005, kdy nový vlastník provedl radikální přestavbu, která navždy smazala originální ráz. „Lze konstatovat, že donedávna velmi dobře dochovaná stavba mimořádné hodnoty byla uvedenou rekonstrukcí a nástavbou zcela zničena," píše Petr Domanický v publikaci Slavné vily Plzeňského kraje.

Vedení Plzně po dlouhá léta ignorovalo dobové trendy v architektuře. Velkou zásluhu na tom, že se moderní architektura v Plzni nakonec prosadila i v oblasti veřejných staveb, má bezesporu Luděk Pik, primátor města v celém meziválečném období (od roku 1919 až do roku 1938). Byl to právě on, kdo se přimlouval, aby architekti, jejichž práce viděl na výstavě Sdružení, dostávali veřejné zakázky. Zprvu to byly třeba jen dočasné stavby, jako například působivá úprava cvičiště na Borských polích pro tzv. Zájezd Československé Obce Sokolské do Plzně od architekta Václava Neckáře, který - spolu s Hanušem Zápalem a Bohumilem Chvojkou - měl značný podíl na tom, že se centrum Plzně začalo zaplňovat kvalitními moderními stavbami. V Masných krámech je lze vidět prostřednictvím dobových fotografií a plánů, ne vždy ovšem realizovaných v úplnosti. Za všechny připomeňme například stavby pro Denisovo nábřeží či policejní ředitelství na Anglickém nábřeží, tedy na protilehlém břehu Radbuzy, jejíž okolí se stalo největším moderním staveništěm meziválečné Plzně. Připomenut by měl být také Korandův sbor (s českobratrskou modlitebnou a byty) nebo dočasné pavilony na plzeňském výstavišti, jehož hlavním architektem se stal pozapomenutý Leo Meisl.

Ve Sdružení se také výrazně angažoval architekt Karel Lhota, spoluautor Müllerovy vily v pražských Střešovicích i dalších staveb Adolfa Loose na našem území (například řady bytových interiérů právě v Plzni). Ostatně i Müllerova vila byla poprvé představena veřejnosti na výstavě Sdružení v roce 1929 - a na výstavě Sdružení v pražském Obecním domě ji o něco později mohli vidět i obyvatelé metropole. Lhota je na výstavě představen i svými scénografiemi pro Městské divadlo v Plzni, jež svého času vyvolávaly u konzervativnějšího publika přinejmenším rozpaky, nebo také interiérem kulečníkového sálu na zámku v Úlicích, který v zahraniční literatuře bývá často připisován právě Loosovi.

S činností Sdružení je spojena i bibliofilská edice Stín, vyhrazená pro „dobrou lyriku mladých". Jedenáct pečlivě vypravených svazků (s poezií Jana Šnobra, Františka Křeliny, Jana Aldy, Františka Kovárny a dalších „lyrických samotářů", jak o autorech edice psal Ladislav Stehlík) připomíná, že činnost Sdružení vždy přesahovala vyhraněně umělecké prostředí, že usilovala o obecnou kultivaci veřejného života.

Výstava Umění českého západu není jen pouhou kolekcí rarit a relikvií. Připomíná nám, že pozapomenutá kapitola plzeňské historie, která nese název Sdružení západočeských výtvarných umělců, je hodná pozoru nejen ze strany lokálních patriotů. Naštěstí po expozici zůstane reprezentativní publikace, která vyjde v koprodukci Západočeské galerie a nakladatelství Arbor vitae (snad) ještě před ukončením výstavy. Nicméně, není už čas napsat zevrubné kulturní dějiny Plzně?

Umění českého západu

Sdružení západočeských výtvarných umělců 1925-1951.
Západočeská galerie
Výstavní síň Masné krámy
Plzeň, Pražská 18
Autoři a kurátoři: Petr Domanický a Petr Jindra
Do 26. září 2010 Otevřeno: úterý až neděle 10-18.