Když místo jízdy autobusem nebo autem vyběhnou Ústečané třeba ulici Na schodech, může jim v hlavě znít třeba píseň mladičkého Karla Kryla, který chodil stejnou cestou.

Schody a schodiště jsou několik tisíc let součástí historie lidstva. Ale poslední dobou i žhavou módou. Stair-climbing, neboli běh do schodů, je přesně tou pohybovou aktivitou, jakou zhýčkaná civilizace hledá. Zabere minimum času, ale přitom při ní člověk spálí spoustu kalorií a skvěle vytvaruje problematické tělesné partie.

Okupanti tam netrefili

Strmou ulici Na Schodech, která vede z Velké Hradební, lemuje schodiště a domy, na které je radost koukat. Nejslavnější budova je ale ukrytá v husté zeleni.

„Palácová vila patřila ústeckému továrníku Carlu Friedrichu Wolfrumovi, synovi významného podnikatele a předního muže české politiky druhé poloviny devatenáctého století Georga Carla Wolfruma. Přepychová stavba umístěná v rozhlehlém soukromém parku na prudkém svahu měla symbolizovat továrníkův úspěch,“ říká spoluautor knihy Slavné vily Ústeckého kraje Martin Krsek. Po roce 1945 museli Wolfrumovi rozsáhlou vilu, coby Němci, opustit. Krátce poté ji dostal k dispozici Český rozhlas. V popisném čísle 10 někdejší Carl Wolfrumstraße, dnes ulice Na Schodech, sídlí dodnes.

U mikrofonu ústeckého rozhlasu i v tamním nahrávacím studiu se vystřídala celá řada výrazných novinářských a uměleckých osobností. Své první nahrávky v Ústí nad Labem natočil i písničkář Karel Kryl.

V srpnu 1968 se tehdejší Československý rozhlas Ústí nad Labem udržel ve vysílání nejdéle ze všech krajských studií. Někteří z pamětníků si myslí, že budova byla dobře krytá parkem. Jiní soudí, že to bylo díky důkladnému maskování vysílače. V každém případě okupanti Na Schody 10 netrefili. „Ústí nebylo pro Sověty významné místo. Nebyly zde žádné vojenské posádky, kromě pár kanceláří železničního vojska. A jediné důležité místo, budovu rozhlasu, nenašli. Podobně jako v Liberci,“ konstatuje ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.

Ulici Na Schodech si mnozí Ústečané pamatují v souvislosti s náročným sportovním zápolením, které se tu každoročně odehrávalo. „Ještě dneska nemůžu popadnout dech, když si vzpomenu na závod Běh do schodů, který se tam konal. Ale bývala sranda. Nějak jsem o něm léta neslyšel. Soutěž už asi není. Škoda. Účastnili jsme se vždycky celá parta z práce. Ale to už je tak pětadvacet let,“ vzpomíná sedmačtyřicetiletý Milan Libich.

Zahradou uhlobarona

Schody, které začínají zeširoka od ulice Winstona Churchilla a směrem vzhůru vedou areálem ústeckého Letního kina, protínají někdejší třiatřicet hektarů velkou soukromou zahradu vily Ignaze Petschka. Nejbohatšímu prvorepublikovému podnikateli, židovskému uhlobaronovi, ji zkonfiskovali nejdříve nacisté a později komunisté.

Letní kino tam začalo růst roku 1951. „S kapacitou až čtrnáct tisíc diváků patřilo k předním kulturním scénám v republice. Lidé tam jezdili na filmová představení, koncerty, opery, festivaly i ideologické sjezdy. V Letním kině se také v roce 1967 zrodil nejslavnější trampský festival Porta,“ líčí historik Martin Krsek. Letní kino má své místo mezi Ústeckými NEJ, a to díky Nejodvážnějšímu zastřešení amfiteátru. Dílo předního experta své doby na ocelové konstrukce Josefa Zemana dodnes budí obdiv laiků i odborníků. V době jeho vzniku, v roce 1971, existovaly jen dvě podobné stavby na světě. V západním Německu a v Austrálii.

„Dnes je kino s kapacitou pro pět a půl tisíce sedících diváků za Lochotínským amfiteátrem v Plzni druhé největší v republice,“ dodává Krsek ve své knize Šedesát ústeckých NEJ. Na rozdíl od ulice Na Schodech není schodiště v areálu ústeckého Letního kina ničím pro pravidelný trénink stair-climbingu. Oplocení a zavřená brána se snaží v mezích možností chránit celé území před vandaly. Kdo si chce vylepšit postavu běháním po schodech, musí kousek vedle. Na schodišťovou zkratku přes serpentýny Rooseveltovy ulice.

Zleva příkrá ulice s honosným jménem Králova výšina, zprava Rooseveltova, která se v ostrých serpentinách klikatí vzhůru ke čtvrti Skřivánek. Její úpatí zdobí dvoupodlažní vila, kterou si v roce 1923 nechala vystavět rodina velkoobchodníka s textilem Antona Hübla podle návrhu významného vídeňského architekta a designéra profesora Otto Prutschera.

„Já si ten dům pamatuji jako zdravotnickou pohotovost. Zvenku byl ponurý, jako za minulého režimu všechny baráky, ale když jsme s maminkou čekaly před ordinací, prohlížela jsem si zdobení uvnitř a krásné dřevěné schodiště. A představovala si tam nějakou dámu z pohádky,“ směje se dvaatřicetiletá Jana Kalivodová.

Dům o něco výš, vila, kterou nechal postavit pro svou dceru ústecký obchodník s kávou Franz Heller, je asi poslední místo, kam se dá v serpentinách celkem bezpečně dojít pěšky. Rooseveltova ulice vede až ke křižovatce, kde ústí do Bělehradské. Tam smí jen auta. Takže se chodci musí vrátit na schody mezi Královou výšinou a Rooseveltovou, a dát si výšlap, při kterém musí jen jednou Rooseveltovu ulici přejít. Zbytek je cesta plná schodů a obklopená zelení.

„V létě takhle chodím každý den do práce, a pokud nenesu nákupy, tak i z práce. Mám pocit, že dělám něco pro své zdraví a je to velice pěkná cesta kouskem přírody. No, pohodlnější je směrem dolů, nahoru to chce trochu trénink. Ale v zimě se tam bojím. Jednak že někde uklouznu, ale taky protože je ráno i brzy večer tma a mám tam nepříjemný pocit. I když je cesta osvětlená. Takže jezdím raději autobusem,“ vypráví Kalivodová.

Kamenné stupně nemusí sloužit jen k chůzi. Na teplických Ptačích schodech jsou pódiem pro koncerty a mnoho dalších společenských akcí. „Moje kamarádka se na Ptačích schodech dokonce před pár lety vdávala. Svatbu měla o dvě hodiny později, než si představovala, protože dopoledne oddávali jen vevnitř. Ale stálo to za to. A ty nádherné fotky, takové by z obřadní síně těžko měla,“ vzpomíná Tepličanka Helena Typltová.

Ptačí schody, kterými lidé prochází krásně tepanou mříží na nádvoří teplického zámku, vznikly někdy kolem roku 1760. Svůj název získaly od malého domku s šindelovou střechou na jejich levém konci. Ten původně sloužil jako ptačí voliéra. Barokní schodiště v době svého vzniku spojovalo vnitřní nádvoří se spodní částí zámecké zahrady. V osmnáctém století dům dostal novou fasádu a také k němu přibyla voliéra.

Znovu ho rekonstruovali v osmdesátých letech dvacátého století. V prostorách, které doposud nikdo nevyužíval, otevřeli restaurace a vinárny, které slouží Tepličanům i četným lázeňským hostům dodnes. Ptačí schody si při své nedávné návštěvě Teplic připomněl i šestašedesátiletý kníže Hieronymus Fürst Clary. Příslušník rodu Clary-Aldringenů pro Teplice nepřetržitě dýchal od dob Albrechta z Valdštejna až do konce druhé světové. „Se třemi z mých dětí jsme tu byli ještě před revolucí. O Teplicích jsme jim hodně vyprávěli, a tak bylo zcela přirozené jet právě sem. Ukazovali jsme jim, kde jsem se narodil, hráli jsme si tu v zámecké zahradě, na Ptačích schodech a podobně,“ říká Tepličanům kníže Clary, který se narodil v roce 1944 v teplickém zámku.

Vnukovi posledního teplického knížete byl v době poválečného odsunu do Německa sotva jeden rok. Přesto ale Teplice miluje a dobře je zná. A Ptačí schody patří do jeho alba rodinných vzpomínek.

Několik zajímavostí o schodech

Schody z nebe je název loňské novinky zpěvačky Terezy Kerndlové. Videoklip natáčela v Ústí n. L., v kostele Apoštola Pavla, na Mariánském mostě, na Střekově kolem Setuzy. Jen po schodech není v klipu ani památky. Chůze do schodů člověka stojí okolo 480 kcal (2000 kJ) za hodinu. Jakmile po nich běží, spálí až o polovinu kalorií víc. Schody byly oříškem už pro Gutha-Jarkovského. Ten píše na začátku minulého století, že „při dnešní módě krátkých sukní není možné, aby do schodů šel muž za ženou“. Dnes se lidé řídí pravidly bezpečnosti a komfortu společensky významnější osoby. Do schodů jde první žena, aby jí muž poskytnul oporu. Ze schodů jde muž jako první, tedy opět níž. Schody, nejčastěji do nebe, jsou v názvech mnoha literárních i hudebních děl. Schody do nebe (Stairway To Heaven) kapely Led Zeppelin vedly opravdu do velkých výšek. Jsou rockovou skladbou světové rozhlasové historie.