„Když se to narodilo, bylo to takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo jen pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka.“

Asi každý čtenář si hned vybaví krásné povídání o štěněti od Karla Čapka. Jeho vilu – s bratrem Josefem měl dvojdomek – najdeme v ulici Bratří Čapků pod číslem 28, 30. Architektem byl Ladislav Machoň (1888–1973).

Společný dům pro dva bratry

Dvojvilku, stojící původně na pražské periferii, na „blátivém předměstí“, jak se vyjadřoval sám Karel Čapek, charakterizují stejné, zrcadlově obrácené dispozice nevelkých bytů.

V roce 1925 se do vily nastěhoval Josef Čapek s manželkou Jarmilou a dcerou Alenou a Karel Čapek, který si k sobě vzal svého ovdovělého otce MUDr. Antonína Čapka a nechal v přízemí vybudovat malý pokoj s výhledem do zahrady na záhon růží.

Podle Karlových představ byla dolní část zařízená pro „pátečníky“, tedy pro hosty, které si spisovatel zval na pravidelné páteční dýchánky. Patřil mezi ně T. G. Masaryk, občas přicházel i Edvard Beneš a Jan Masaryk. Po svatbě s herečkou Olgou Scheinpflugovou nechal Karel vestavět do obou částí půdy mansardu, jejíž polovinu Josef využil k vybudování ateliéru.

Důležitá byla i zahrada obklopující vilku – pochází z ní i mnoho známých fotografií obou bratrů a jejich slavných přátel. Zahrada patřila Karlovi a Josefovi rovným dílem, ale hospodařili na ní každý jinak.

Karel svou půlku pečlivě obdělával, Josefova část byla spíše přírodní. Dodnes je tu bazének, alpina (suchá zídka s porostem), malý bazén, několik vzácných dřevin a exotické azalky. Dnes dům patří potomkům obou bratrů, kteří se o jejich odkaz dále starají.

Z ulice Bratří Čapků se vydáme Vlašimskou a Benešovskou do ulice Hradešínská, kde se nacházejí hned dvě vilky stojící za povšimnutí. Na rohu Hradešínské a Estonské méně známá vila architekta Františka Alberta Libry (1891–1958) (Hradešínksá 32).

Kolonie Svobody

Ten navrhl celou kolonii místních vilek pod společným projektem Kolonie Svobody, která se rozkládala právě na svahu mezi Vinohrady a Vršovicemi. Věnoval se nejen urbanistickému rozložení jednotlivých objektů, ale i architektonickým prvkům, které by se pro danou oblast nejvíce hodily a odpovídaly tak požadavkům přívětivé městské části.

Mnohé z jeho plánů byly také realizovány. Typické je výrazné rámování oken a zdůrazňování říms. Domy dostaly podle jeho návrhu trojúhelníkové štíty, důležité byly zemité barvy, okrová a žlutá.

Téměř každý dům obklopovala zahrada oplocená jednoduchými vkusnými cihlovými pilířky s bíle natřenými latěmi. Vila architekta Libry je dodnes obývaná.

Jen o pár desítek metrů dál je po levé straně ulice nenápadná vila známého architekta Jana Kotěry (Hradešínská 6). Vila spadá do období tvorby tzv. racionální modernity, vyznačující se přísnou stavební logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativních detailů na geometrické prvky.

Vila je zasazena do svahu a dominuje mu věžovitou stavbou s hlavním dvouramenným schodištěm. Vnitřek je rozdělen do tří celků, horního suterénu s bytem domovníka, kuchyní, jídelnou a hudebním pokojem, v přízemí se nacházely ložnice rodiny a reprezentativní salón.

V prvním patře byly pracovna a ateliér. Kotěra s citem navrhl jak přilehlou zahradu, tak vnitřní dispozice a zařízení celého domu. Roku 1939 ho koupila rodina dnešních vlastníků, po roce 1948 jim byl dům odebrán a rozdělen na několik bytů.

Nedaleko od domů v Hradešínské ulici se nachází poslední z cílů naší procházky, zrekonstruovaný ateliér význačného českého sochaře Ladislava Šalouna ve Slovenské ulici č. 4.

Poté, co vyhrál soutěž na pomník mistra Jana Husa pro Staroměstské náměstí v Praze, rozhodl se sochař postavit ateliér podle vlastního návrhu. Stavba byla dokončena v roce 1911, obsahovala velký a malý ateliér, salón, slováckou jizbu, vestibul, zázemí i byt pro hlídače a také „okultistický sklep“.

Místo se stalo významným kulturním střediskem pro tehdejší uměleckou elitu velkých jmen. Mezi ty, kteří do ateliéru chodívali, byli například Otokar Březina, František Bílek, Alfons Mucha, Ema Destinnová a další. Josef Váchal v Pamětech připomíná, že ve sklepě ateliéru se „pořádaly velké seance, hraničící s magickými obřady“.

Ateliér Ladislava Šalouna léta chátral, Akademie výtvarných umění se od chvíle, kdy jej koupila, připravovala na rozsáhlou rekonstrukci. Prostor byl otevřen také pro veřejnost v roce 2007.