Když v první polovině dvacátého století v Olomouci někdo něco znamenal, uměl to také dát najevo. Známkou prestiže byla honosná a na tehdejší dobu moderní vila od renomovaného architekta. Po olomouckých osobnostech se jich do dnešních dnů dochovalo několik. Některé jsou dál ozdobou města, jiné už jsou v zanedbaném stavu.

„Dobré adresy“, kde honosné vily vznikaly, byly v dnešní Vídeňské ulici a na třídě Spojenců. „Souvisí to s rozvojem města a regulačními plány, které pro tato místa navrhovaly zástavbu rodinnými domy a vilami,“ vysvětluje Jakub Potůček z olomouckého Muzea umění.

Advokátova vila

Jedna z rozlehlých vil na třídě Spojenců je spjatá se jménem Eduarda Šrota. Pro jeho rodinu postavil dům architekt Ladislav Skřivánek v roce 1923. Šrot pracoval jako obhájce a řešil i případ nebezpečného vojenského zběha, lupiče a vraha Martina Leciána. Ten se stal ve své době legendou českého zločinu. „Byl jediným zločincem popraveným za první republiky v Olomouci. Kat vykonal trest smrti na dvoře soudu v říjnu roku 1927,“ připomněl historik Jiří Fiala.

Úspěšný advokát si mohl dovolit luxusní bydlení. V přízemí vily byla pracovna, jídelna, kuchyně, společenská místnost a v patře byt. Komunisté později vilu rozdělili na dvě části a majitelé museli přízemí přenechat nájemníkům. V domě do loňského roku bydlel Vojtěch Smolík, syn Šrotovy dcery Libuše a válečného stíhače RAF Vojtěcha Smolíka. Nyní je vila prázdná a nový majitel chystá její rekonstrukci, protože v posledních šedesáti letech se dům výraznějších oprav nedočkal.

Slavná Primavesi

Jedna z nejcennějších staveb vídeňské secese ve střední Evropě, vila Primavesi, má za sebou znárodnění i čtyřicetiletou devastaci. Rodinné sídlo postavili vídeňští architekti Franz von Krauss a Josef Tölk pro bankéřskou rodinu Primavesi v letech 1905–1906. Ta po vzniku Československa dům prodala a nový vlastník zde vybudoval soukromé sanatorium, které v padesátých letech zabavili komunisté.

V roce 1992 získala vilu zpět v restituci vnučka posledního majitele, lékaře Roberta Pospíšila. Po nevydařeném pronájmu se Pavle Honzíkové vrátil dům v ještě horším stavu. „Začali jsme ho převážně za vlastní peníze opravovat. Byly okamžiky, kdy jsem toho měla plné zuby a chtěla dům prodat, ale manžel mi to rozmluvil,“ vysvětluje Pavla Honzíková. Ve vile, která se vloni stala národní kulturní památkou, vznikla kromě bytů a kanceláří také galerie a restaurace.

Přestože rozlehlý dům je už zabydlený, práce na něm zdaleka nekončí. „Na jedné straně skončíte a na druhé můžete zase začít. Teď chystáme opravy schodiště, musíme řešit hradby, do kterých zatéká. Tady si nikdy nemůžeme říct, že máme hotovo,“ dodává žena. I když její rodina získala krásnou vilu v Olomouci, stále žije v Příbrami. „Je to nádherné místo s výhledem na park, ale my už máme svůj domov jinde. Možná tady jednou budou žít naše děti,“ říká Honzíková.

Od dětství naopak žije Vít Pelikán v zajímavé vile svého dědečka, sochaře Julia Pelikána. Ten ji nechal postavit ve dvacátých letech minulého století. Osudy rodiny poznamenala nacistická okupace, oba sochařovy syny stíhalo gestapo kvůli jejich účasti v protifašistickém odboji. Za války pak dům obsadili němečtí důstojníci. „Nikdy jsme jeho prodej neřešili, máme k tomu místu vztah. Pořád tady žijeme i s dětmi,“ vysvětluje Vít Pelikán. Údržba vily stojí mnoho úsilí, ale majitelé si nestěžují. „Naštěstí naši předci ještě stavěli domy pořádně,“ říká s úsměvem Pelikán.

Už nějakou dobu nikdo nebydlí v kubistické vile od pražského architekta Rudolfa Stockara v Brněnské ulici. Když v roce 1914 koupila Františka Lipčíková v roce 1914 dva domky, nechala je spojit a přestavět na vilu, která připomíná venkovský zámeček. V jednom křídle byla kuchyně s jídelnou, v druhém společenská místnost s hostinskými pokoji. V patře jsou další obytné pokoje. Lipčíkovi v roce 1928 vilu prodali politikovi Mořici Hrubanovi, místopředsedovi Senátu. Žil zde i jeho syn Vladimír, kterého nacisté za okupace zatkli a popravili. Vila potom patřila státu, který ji rozdělil na malé byty. „Občas se objeví některý z bývalých nájemníků a ukazuje nám, kde byla třeba koupelna. Bydlel zde také olomoucký herec Rudolf Máhrla,“ říká Lenka Prucková, ředitelka Městské knihovny. Ta získala dům v roce 1984 a po revoluci zde vznikla jedna z poboček knihovny.

Vila Františky Lipčíkové v šedesátých letech minulého století přežila bourání čtvrti a stavbu nového sídliště. V sedmdesátých letech se dokonce uvažovalo o jejím přestěhování, když kousek od ní vyrostla rušná výpadovka na Brno. Nakonec ale zůstal dům na původním místě. „Bohužel vede dálnice opravdu blízko, takže je tam slyšet hluk z aut,“ poznamenala Prucková.

Mnohem horší osud potkal vilu Hanse a Else Stratilových, která stojí jen pár metrů od knihovny v ulici Čajkovského. Zatímco jiné domy si jejich majitelé nechali postavit, tento si navrhl architekt Hans Stratil sám. V neoklasicistní vile se skrývala dvojice stejných zrcadlově obrácených bytů.

Kulturní památka po válce sloužila jako dům pionýrů, kulturní středisko i školka. Po neúspěšné žádosti původních majitelů o vrácení domu vzniklo několik projektů na jeho další využití. Nyní je vila majetkem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a dál chátrá. Rozbitá okna, vylomené dveře a pomalovaná fasáda ani vzdáleně nepřipomínají zajímavou vilu. „Šance na záchranu pořád je, ale najít nové využití pro podobné stavby je velmi obtížné,“ říká Jakub Potůček.

Před zánikem stojí také funkcionalistická vila někdejšího podnikatele a mecenáše Josefa Andera na Svatém Kopečku. Ander pokračoval v byznysu svého otce, který vytvořil síť obchodních domů. Milovník fotbalu podpořil i stavbu olomouckého stadionu, který nese jeho jméno.

Vila vyrostla v letech 1933 až 1934 podle návrhu významného českého architekta Bohumíra Čermáka. Komfortní obytnou halu s krbem a stěnami obkládanými travertinem bylo možné propojit zasouvací skleněnou stěnou přímo se zahradou. Rodinu původního majitele po roce 1948 pronásledovali komunisté, vila sloužila jako školka. V posledních letech se střídají majitelé a pokračuje její devastace.