Byl podzim roku 1992, fyzioterapeutka Pavla Honzíková žila s manželem a dvěma dětmi obyčejný život v Příbrami. Téměř ze dne na den se z ní stala majitelka olomoucké vily Primavesi. Jednu z nejvýznamnějších secesních památek na Moravě tehdy stát vrátil její rodině v restituci. Život Honzíkových tím začal nabírat dobrodružné obrátky.

Netrvalo ani měsíc a rodině se ozval potomek Primavesiů, který chtěl celou, nebo alespoň větší část vily odkoupit. Honzíkovi odmítli. Pohodlí, které by jim peníze z prodeje zajistily, vyměnili za roky dřiny a finančního nepohodlí.

Pavla Honzíková přesto nelituje. "Dělala jsem to kvůli dědečkovi. Snad mu budu moct říct: tvou lásku jsem zachránila," vysvětluje vnučka posledního majitele vily, lékaře Roberta Pospíšila. Z domu, ve kterém měl soukromé sanatorium, musel v padesátých letech odejít jen s příručním kufříkem osobních věcí. Byl to začátek jeho konce. O pár let později zemřel.

"Když se konečně vila po čtyřiceti letech vrátila zpět rodině, neměli jsme právo dědictví prodávat," upřesňuje Pavla Honzíková, proč nepřijala nabídku stavitele Wolfa Dietera von Primavesi. Potomci italského rodu, který se z vily odstěhoval už v roce 1918, kontaktovali dříve i maminku Pavly Honzíkové a dceru Roberta Pospíšila Olgu Dvořáčkovou. I ona odmítla. Obě ženy tenkrát ještě netušily, jaké perné chvilky jim dům chystá.

Dřina a boj s památkáři

Polistopadová budoucnost vily, která dostala zabrat čtyřiceti lety socialismu, se začala vyvíjet slibně. Na konci roku 1992 měli Honzíkovi zájemce o dlouhodobý pronájem a rekonstrukci. Firma, která se pojmenovala Primavia, chtěla ve vile vybudovat podnikatelský klub. I když projekt uzavíral vilu veřejnosti, plány slibovaly rekonstrukci.

Naděje splaskla už o pár let později. Společnost Primavia se dostala do platební neschopnosti, nehradila nájem, natožpak stavební práce. Po dělnících zůstala budova bez oken i dveří a omítky otlučené až na cihly.

Vila se Honzíkovým vrátila v roce 1996 ještě v horším stavu, než byla před rekonstrukcí. "Je pravda, že tehdy jsem byla takzvaně nalomená prodat. Ale manžel se postavil zásadně proti: Tys nepostavila, nekoupila, tak nemáš právo prodávat," popisuje Pavla Honzíková.

Bylo rozhodnuto. Manželé začali budovat sami jen s osmnáctiletým synem a patnáctiletou dcerou a se zkušenostmi ze stavby vlastního rodinného domku. Byl to hektický osmiletý kolotoč. Přes týden v zaměstnání, víkendy, dovolené na brigádách ve vile. Děti nevyjímaje.

"Náš klidný život se nám převrátil. Finančně pomáhala celá rodina, ale prostředky pořád nestačily," tvrdí Pavla Honzíková. Od státu dostali za celou dobu oprav na dotacích jen pár set tisíc korun.

Nejvíce stresující pro ni nebyla fyzická práce, ale boj s úředníky olomoucké pobočky památkového ústavu: "Měli neustále výhrady, pořád bylo něco špatně. Měla jsem dojem, že by nejraději vilu uzavřeli, zakonzervovali a veřejnost do ní nepustili."

Proč se barva nelíbí?

Kritiku neslýchala Pavla Honzíková jen od památkářů, ale nešetřila ji ani veřejnost. A to paradoxně v době, kdy vila Primavesi dostala novou fasádu. Většině Olomoučanů se nelíbila její barva, přestože ji vybrali sami památkáři.

"Už v devadesátých letech nám u památkářů neprošla námi navrhovaná barva. Když jsme pak v roce 2005 znovu zažádali o povolení na fasádu, náš odstín barvy zase nikdo nebral v potaz. Úřednice památkového ústavu nám předložily tři barvy a já stála před rozhodnutím. Buď jednu zvolím a dostanu stavební povolení, nebo si vyberu podle sebe a zaplatím vysokou pokutu," vzpomíná Pavla Honzíková.

Nakonec rezignovala a přistoupila na podmínky úředníků. V novinách a na internetu pak četla nesouhlasné články, jak mohli památkáři dopustit tak nemožnou barvu a ještě na ni poskytnout majitelce státní peníze. "Tehdy mě ta nespravedlnost hodně mrzela. Dnes už jsem zvyklá," říká.

Když vilu obývali Primavesiové, byla plná uměleckých skvostů předních vídeňských umělců, s nimiž se Otto i Eugenie, známá vídeňská herečka českého původu, přátelili. Na stěnách visely obrazy Gustava Klimta, nábytek do jídelny navrhoval sochař Anton Hanak a na vnitřním vybavení se podepsal i architekt Josef Hoffmann.

Spousta věcí zmizela už za socialismu a to, co ve vile zůstalo, odvezli nevydaření nájemníci bez vědomí majitelky do restaurátorských dílen po celé zemi. Rodina Honzíkových naštěstí většinu těchto uměleckých děl vypátrala a nechala zrestaurovat.

Horší to bylo s nábytkem. Zatímco poničené secesní kusy z jídelny alespoň stály v bývalé konírně zámku Chudobín, zařízení z pokoje Otty Primavesi se nikdy najít nepodařilo. O vybavení takzvaného pokoje paní, které odvezli už komunisté, se Honzíkovi šest let soudili s Vlastivědným muzeem a Muzeem umění.

Teprve rozhodnutím soudu musely tyto instituce nábytek vrátit. Na den, kdy se stěhovací firmou vyzvedávala nábytek z dámského pokoje, paní Honzíková nikdy nezapomene.

"Zbytky pokoje paní se válely na chodbě depozitáře Vlastivědného muzea. Tehdy někdo ze stěhováků pronesl: Tu hromadu dřeva leda tak na podpal chcete ještě někam stěhovat? Nevím, jestli se z těch kdysi uměleckých děl podaří něco zrestaurovat."

Galerie a restaurace

Ve vile dnes sídlí galerie, z pokojů v prvním patře jsou kanceláře a Honzíkovi ve vile pronajímají také čtyři garsoniéry. V suterénu funguje restaurace.

Její hosté si mohou posedět na opravených terasách a znovu osázené zahradě kolem domu. Ačkoliv Pavla Honzíková, která v Olomouci vyrostla i vystudovala, má to nejhorší kolem vily Primavesi za sebou, stěhovat se do ní nechce.

"V Příbrami žijeme už třicet let, vlastníma rukama jsme si tam postavili dům. Navíc obě naše děti se přestěhovaly do Prahy, z Olomouce bychom to k sobě měli daleko," říká dědička, která dál pracuje jako fyzioterapeutka v příbramské nemocnici.

"Je obdivuhodná, že se odvážila pustit sama do rekonstrukce tak významného objektu," chválí majitelku ředitel olomouckého Muzea umění Pavel Zatloukal.

Vila Primavesi však podle něj už nikdy nebude tím, čím bývala až do konce první světové války. "Nikdy už se nepodaří dát dohromady umělecké vybavení vily, které tvořilo její základ. Ať už jde o sochy, Klimtovy obrazy nebo celkový kulturní život, který se tam odehrával. Bylo obrovskou ztrátou, že se to v Olomouci nepodařilo udržet. Všechna čest paní Honzíkové, že se systematicky snaží zachránit podstatu toho, co zbylo. Vždycky to však už bude jen odlesk někdejší slávy," říká. (viz článek o vile Primavesi, která se stala národní kulturní památkou)

více o vile Eugenie a Otto Primavesi