Báseň pak pokračuje dál, bohužel ve střední pasáži mám mezery a zpaměti ji už neumím, ale jde tam o to, že ten stréček Cásek přijde domů, zřejmě si musí kalhoty přidržovat ručně, a rozkazuje chase, co má udělat. Mimo jiné říká jisté Maryše: "Nečom jak z Dobo, chce se mě zévnót, otevř mě hobo". (Dob je nářeční varianta Dubu nad Moravou, což je poutní místo s velkým mariánským kostelem). A pak ji pošle pro ten knoflík, neboť jde sice o lid jaksi pomalu se pohybující, ale šetrný. A když druhý den přeběhne ta děvečka z pola, mává kromflékem stréčkovi u ucha. Tady to zase umím: "Stréčko, ten kromflék ležel na óvrati a přes noc k němu verostle cely novy (nejsem si jist, jestli spíš "cele nove") gatě." Stréček rozvážně praví: "Tož nedělé tajtrdlike a netros mako, ďeť be to moselo bet kos zazrako. Ale gdeš je temo tak, dé ty gatě sem, gdež je tak órodná ta naša hanácká zem."

Touto básní prostějovského starosty a v nářečí skládajícího básníka MUDr. Ondřeje Přikryla (zemř. 1936) jsem snad navodil situaci, ze které plyne, že jsem rodu hanáckého, zrozený ve středu rozkošné placaté Hané, ba v samém jejím útulném pupku, v Prostějově.

Všichni moji příbuzní široko daleko byli Hanáci, jejichž ideální povaha by měla být vlídná, rozvážná, až jaksi přitroublá, což se musí projevovat i na mně. Byl jsem však jako malé dítko brzy z koláčové a buchtové dělohy úrodného centra Moravy vyrván rodinným záměrem a dobrodružnými rodiči odsunut, aniž by dali na moje protesty, do ponurých, větrných a krabatých Sudet, až kamsi do Krušných hor, jejichž jméno nikoli náhodou zní krušně, i když ve skutečnosti to je od krušení, což je, spíš tedy bylo, dobývání rudy ze skály. To sem ale nepatří.

Tak já se vracím aspoň jednou ročně do Prostějova, do toho mého mateřského lůna, byť matky, ani kohokoli jiného ženského rodu, tedy babičky a tety, tam již nemaje. Prostějov mám ale upřímně rád, pořád tam na mě mluví každý chodník, obrubník, patník, na hlavních liniích mojeho dětství bych se vyznal po slepu, chodím tam mírně omámen návaly vzpomínek, takové té tesknoty za odešlým časem, za těmi lidmi, kteří už leží na krásném prostějovském hřbitově (fotografii nemám po ruce). Zbyl mi tam bratranec Oldřich, gynekolog a jeho milá žena Jana, zubařka, za těmi tam v létě na den, na dva přijedu a zavalím je těmi vzpomínkami a oni si asi o mně myslí, že jsem zbytečně sentimentální, ale chápou to a dopřávají mi sluchu.

A vždy jdu k tomuto obyčejnému domu, na náměstí Odboje, což je takový plácek směrem k říčce Hloučele (Hlóčela), neboť v tom domě bydlela ta moje babička Božena, která mě naučila tu hanáckó báseň a ještě řadu dalších věcí, třeba Otčenáš a Zdrávas, ale měla na to málo času, protože umřela v roce 1979.

Sem jsem jezdil, když to jen bylo možné, sem mě odkládali na dlouhé měsíce, a připadalo mi to vždy, jako když se vracím z temné země, kterou zaklel nějaký zlý čaroděj, zatímco tady vládne vlídnost, jemnost a jas. Před tím domem jsem si hrával, byl tam takový parčík, šťoural jsem tam klacíkem do hlíny, obávám se, že jsem v záchvatu dětského sadismu rozmačkal i několik brouků, ploštic a mravenců, snad mi to Bůh hmyzu odpustí, omlouvám se dodatečně.

Atrakcí byli pivovarské koně, které tehdy ještě nevymizeli, hrozně rád jsem se díval, jak močí či z nich padají ty koblihy, a pak lokomotivy, tehdy ještě parní, které supěly podél zdi slavné továrny Wikov, tedy Wichterle-Kovářík, za mého dětství už dávno zestátněné na Agrostroj, ale každý říkal Wikovka. Tady jsem se jako dvouletý dozvěděl o ruské okupaci, neboť Rusové přijeli od severu, od Kostelce na Hané, a děda Bohumil toho dne přišel dřív z práce a řekl: Tož Rusové só tady. A babička mu podala oběd. To je moje první životní vzpomínka.

Já jsem měl v Prostějově několik takových mystickým míst. Třeba nedaleko od náměstí Odboje je náměstí Padlých hrdinů a tam je tato socha, na níž tluče svalnatý muž do klínu, jenž je vražen do skály. Ten pomník je tam od roku 1933 na památku masakru, ke kterému tady došlo 26. dubna 1917, kdy vojsko poslané sem z Olomouce postřílelo při hladových bouřích třiadvacet chudáků. Byla to vůbec nejkrvavější událost toho druhu, která se v českých zemích za první světové války stala – vůbec je zajímavé, že tak zdánlivě klidné místo, jakým se mi Prostějov vždy jevil, neobcházely různé tragedii, za války byl tvrdě bombardován spojenci, rozstříleli tu mimo osobní vlak, fůra mrtvých, a 25. srpna 1968 tady začal nějaký Rus pálit z tanku, myslím, že to odnesli tři lidé.

No, a já jako dítě chodil kolem toho pomníku a třásl se hrůzou, neboť jsem si nějak vybájil, že až ten chlap praští tím kladivem do té skály a ta odletí, bude konec světa. Ozvěnu této apokalyptické vize pocuťuju na tom místě dosud jako jemné šimrání v zátylku. Ve skutečnosti ten výjev znázorňuje rozbití starého Rakouska, ale uvědomíme-li si všechny ty děje, které pak přišly, tak to také byl čin v jistém smyslu apokalyptický.

Po levé straně toho záběru lze zahlédnout černými sloupy podpíranou lodžii vily, která náleží k nejdůležitějším stavbám české moderny. Toť vila ing. Františka Kováříka (1865 – 1942), kterou mu navrhnul architekt Emil Králík a on si ji vystavěl v letech 1910 – 1911. Když jsem však jako dítě kolem ní chodil, netušil jsem to samozřejmě. Hned vedle, v Erbenově ulici, bydlel můj druhý děda, ten z otcovy strany, Josef Peňás (1910 – 2000). Byl to vzdělanec, katolík, milovník protektorátních vtipů, obdivovatel Otokara Březiny, a antisemita... Byl profesorem jazyků na hned opodál stojícím gymnasiu v Kollárově ulici, kde zase bydlela matčina sestra, moje milovaná teta Libuška.

Takhle jsem tedy nic netuše kroužil kolem toho architektonického skvostu, který tehdy postupně pustl, byv proměněn, pokud si vzpomínám v dům pionýrů, což by ale nebylo ještě nejhorší, neboť největší pustnutí mu přineslo posledních dvacet let, kdy se ten skvost, který by jinde, myslím v jiné zemi, byl opucován a bylo by tam široko daleko proslulé muzeum, jeví jako by prázdný a jen tak tak udržovaný před úplným zhroucením.

Ulehčím si teď práci popisnou tím, že tu zařadím článek, který jsem před týdnem napsal do naší rubriky Tipy v Orientaci o knize Slavné stavy Prostějova, což byla samozřejmě záminka, abych sobě a tomu městu udělal radost.

V knižní edici Slavné stavby, v níž byly na křídovém papíře, s bohatým fotografickým doprovodem a kvalitním komentářem dosud představeny "slavné vily" jednotlivých krajů, přišlo na řadu jedno jediné město. To, že je tím prvním Prostějov, může být sice náhoda, ale svou logiku to má. Z ohledem na architekturu není Prostějov jen tak obyčejné město, nýbrž je to město svým způsobem zakladatelské čili gründerské. A to ve dvou punktech.

Zaprvé tam proběhla koncem 19. století a začátkem 20. století cosi jako moravská průmyslová revoluce. Ta z dřívějšího města, kam jezdili vesničtí Hanáci prodávat početným Židům obilí, z kterého oni pálili kořalku, učinila město plné továren a dílen, proletariátu a také bohatých průmyslníků, fabrikantů. Ostatně jeden z mnoha slavných rodáků, spisovatel Edvard Valenta o těchto časech napsal román Kvas. A jak známo, kde jsou továrny, jsou vedle dělníků také bohatí továrníci, kteří mají na to, aby si mohli nechat postavit hezké domy, v čemž spočívá jejich kulturní přínos, který respektuje i člověk pokrokově zaměřený.

Na rozdíl od současných poměrů mívali před sto lety bohatí lidé vkus. Dokonalým příkladem toho, jak i lidé zcela technicky orientovaní byli schopni zanechat po sobě úžasnou architekturu, kterou si přitom nechali stavět pro sebe, je dvojice vil bratří Františka a Josefa Kováříkových, které si nechali tito vynikající moravští inženýři vyprojektovat od architekta Emila Králíka právě před sto lety.

Dvě rodinná sídla, z nichž zvláště vila Františka Kováříka působí dodnes jak monumentální černý leštěný diamant, jsou považována za zakladatelská díla české architektonické moderny. Zub času na nich sice zanechal stopy: jedna z nich sloužila dlouhá léta jako rejdiště pionýrů, kteří se s nějakým dekorem nepárali, a v letech 90. z průčelí zmizela, nejspíš ve Sběrných surovinách, plastika Černá panna s věncem a hady; ale srovnatelnými skvosty se může pyšnit jen málokteré české či moravské město.

Noví vládci Prostějova A pak je tu druhý zakladatelský čin Prostějova. Souvisí samozřejmě s tím prvním. Díky onomu průmyslovému rozvoji se stalo, že v Prostějově už koncem 19. století tak převážil český (moravský) živel nad německožidovským patriciátem, že to vedlo k tomu, že se v roce 1892 chopili vlády na radnici Češi a starosty se stali muži, na které v Prostějově dosud vzpomínají: Karel Vojáček a Ondřej Přikryl.

A nyní se stala věc, kterou lze dosud míti za příkladnou a bohužel již asi neopakovatelnou. Noví vládci Prostějova vzali svou roli jako vlastenecký úkol, jímž chtěli dokázat, že česká správa si nijak nezadá za správou německých radnic na Moravě, ba že je předčí v kulturnosti i v modernosti. Projevem toho se měla stát stavba Národního domu, který udivuje a v úžas uvádí každého estéta. Prostějovští radní se totiž neobávali zadat práci mladému architektovi, který byl tak progresivní, že ho v matičce Praze k žádné větší práci nepustili. Jmenoval se Jan Kotěra, bylo mu něco po třicítce a svým prostějovským Národním domem (1905 – 1907) de facto založil moderní českou architekturu.

Jak to bylo s tím dědovým antisemitismem? Vedli jsem třeba takový rozhovor: Ty dědo, a četl jsi Kafku? A on se zatvářil, jako by snědl něco kyselého a štítivě pronesl. "Viš, já ty židoviny nemám rád." Nebo jak nelibě nesl, že v Prostějově pojmenovali v devadesátých letech jedno náměstí po filosofovi Edmundu Husserlovi, který se v Prostějově narodil. "Nevím, proč to museli pojmenovat po nějakym Židovi."

Nebo třeba si pamatuju na toto, když mi vyprávěl, jak byl v roce 1932 jako student v Berlíně: "Ty, to jsem šel po té třídě Pod lipami, a to bys nevěřil, to byl jeden židovské obchod vedle druhého. Nejdražší a nejluxusnější a všechny vlastnili Židi. A kolem hlad a bída. To se těm Němcům pak nemůžeš divit." Když jsem mu řekl, že přece tím nemůže omlouvat genocidu, tak připustil: "No viš, oni to ti Němci vždycky strašně přeženó".

Tak to byl můj vzdělaný děda, který mě občas zahanboval otázkami, jestli už umím konečně francózsky a proč bych nemohl Goetha číst v originále a švabachem a který ještě pár měsíců před svou smrtí, to už mu táhlo na devadesátku, dával hodiny angličtiny. Můj děda, kterého naučil rusky "staré Machonin", na kterého často vzpomínal a mně až po letech došlo, že to byl otec Sergeje Machonina, který byl také Prostějovák, byť se stihl narodit ještě v Moskvě. Ten by si možná také zasloužil v Prostějově pamětní desku. Už jen za to, jak krásně o Prostějově napsal ve svých vzpomínkách. Zatím jsem rád, že ji tam má ten Edmund Husserl, ten Žid.

A taky jsem byl jako dítě pyšný, že se tam narodil Matěj Rejsek z Prostějova a když jsem byl jako dítě třeba se školou v Praze, tak jsem vždy jiné děti otravoval tím, že Prašnou bránu postavil on. Ale hlavně jsem ji znal z této desky, která je na radnici, kde ovšem má podobu, kterou mistr Matěj nemohl znát, neboť tak ji puristicky "vylepšil" až koncem 19. století Josef Mocker.

Ale nejvíc jsem byl hrdý na Jiřího Wolkera. To byl můj dětský hrdina, bílý krasavec, který stojí v odhodlaném postoji ("miloval svět a za spravedlnost jeho šel se bít...") před Priorem, jedné z těch strašných staveb socialismu, obludě, která zavalila střed města a už se z něj jen tak nehne. Celý blok starých renesančních domů kvůli němu vyletěl do vzduchu. Ale k Wolkerovi: mám pocit, že tehdy, před těmi pětatřiceti lety tam jako by stále žila jeho silná památka. Byl mrtvý přitom už padesát let (umřel roku 1924, ještě o dva roky dřív než Mácha, o rok než Václav Hrabě, mladší byl jen Jiří Orten) a přitom jsem měl pocit, že se o něm mluvilo, jako by ho lidé znali osobně.

Dlouho ostatně žila jeho matka, která pak dělala stafáž, když z něj režim dělal proletářského básníka, přitom se dobře po Prostějově vědělo, že Wolkerovi byli bohatá rodina (jejich předek pocházel z Anglie), měli doma služky a Jiříček byl všechno jiné, než trpící proletář. Ale myslím, že byl ctěn a milován. Vždy, když jsme šli s babičkou na hřbitov, pokaždé jsme se zastavili u jeho hrobu, kde jsem jako školák četl ten epitaf, že dřív než mohl srdce k boji vytasit, zemřel mlad – dvacet čtyři let. A znovu a znovu mě to ranilo a byl jsem smutný a zamlklý. Moje máma uměla recitovat mnoho jeho básní a mě ještě teď zní ta plynula elegance jeho veršů a jejího hlasu. A teď mě napadá, čím tento neuspořádaný výron prostějovských vzpomínek uzavřu. Vážnou výzvou prostějovské radnici, aby si vymohli na ředitelství pošt či ještě někdy výše výjimku a přemalovali všechny poštovní schránky ve městě na modro. K poctě svého velkého mladíka. Neboť on pravil:

Poštovní schránka na rohu ulice,

To není kdejaká lecjaká věc.

Kvete modře, lidé si jí váží velice.

(Příště se ještě vrátím do Branibor).