Tentokrát si její zástupci vybrali pro prezentaci vybraných vil a rodinných domů Královéhradeckého kraje Muzeum a Galerii J. W. Mezerové v Úpici. Při úterní vernisáži výstavy zástupkyně agentury Lenka Jirátová a starostka Iljana Beránková pokřtily publikaci, která 51 vybraných staveb přibližuje.

Líčí jejich vznik i následné osudy v rozpětí od sedmdesátých let devatenáctého století až po současnost. Každé ze staveb je věnována samostatná kapitola, doprovázená fotografiemi, plánky i snímky aktuálního stavu. Na přípravě knihy se podílel tým odborníků v čele s profesorem dějin a teorie architektury na ČVUT a na Univerzitě J. E. Purkyně, Petrem Ulrichem.

V rozsáhlém průřezu představovaného rodinného bydlení na objemných panelech expozice v muzeu najdou zájemci popisy i fotografie domů. Jistě je upoutají zvláště ty stavby, které do mozaiky slavných vil kraje vybrala z trutnovského regionu pracovnice jaroměřské pobočky památkového ústavu Vladimíra Paterová.

Ke své práci poznamenala: „Konkurence v kraji byla velká a výběr poměrně obtížný.“ Přesto se podařilo prosadit do projektu tři vily z Úpice, tři ze Dvora Králové a jednu novodobou vilu z roku 2002, která stojí na Slunečném vrchu ve Vrchlabí. Mezi úpickými objekty jsou v Muzeu a galerii J. W. Mezerové k vidění Bauxbaumova vila, kterou navrhl v roce 1932 architekt Heinrich Fanta, Oberländerova vila z roku 1922 od stejného autora a Morawetzova vila od neznámého architekta z roku 1900. Ze Dvora Králové se představuje Sochorova vila, na které pracoval v letech 1928 až 1930 proslulý architekt Josef Gočár. Dále je to Mautnerova vila, navržená Kurtem Spielmannem roku 1932 a vila Karla Čeřovského z roku 1933, dílo Gočárova žáka, Josefa Gruse. Zvláštní kapitolou je objekt akademického architekta Davida Vávry na Slunečném vrchu ve Vrchlabí. Vilu navrhl v roce 2002 pro rodinné přátele, manžele Kučerovy. Exteriér i interiér domu je velmi působivý a promyšlený. Realizace vily je výsledkem spolupráce autora s osvícenými investory. Podle odborníků vzniklo ojedinělé soudobé dílo.

Slavné vily Královéhradeckého kraje

Morawetzova vila Úpice, náměstí T. G. Masaryka čp. 11 Architekt neznámý 1900

Továrnická vila rodiny Morawetzovy byla postavena v roce 1900. Na dvou historických parcelách stály původně dva dřevěné domy. Ty nechal v roce 1886 Ludvík Morawetz zbourat a na jejich místě vznikl nový dvoupatrový dům. Ten však potřebám významné úpické továrnické rodiny nevyhovoval. Syn Ludvíka Morawetze jej nechal na konci 19. století opět zbourat a v roce 1900 zde vybudoval reprezentativní vilu. Původní dokumentace se nedochovala, autor nebyl zjištěn. Vila je dvoupatrová, s mansardovou střechou s půdním vikýřem nad středním rizalitem. Ačkoli byla postavena tradiční zděnou technologií, dispozice je na svou dobu velmi velkorysá a odpovídá společenské prestiži továrnické rodiny, která v Úpici vlastnila již od poloviny 19. století přádelny a tkalcovny juty. Vila byla vybavena nejnovějšími technickými vymoženostmi své doby, jako bylo centrální ústřední vytápění včetně zimní zahrady, moderní vybavení koupelen a kuchyňského provozu. Ve dvorní části byla udržovaná zahrada s bazénem. Interiéry nechal stavebník okázale vybavit, přičemž využíval novodobé materiály, jako jsou umělé mramory a šlechtěné omítky. Koupelny byly obloženy mramorovými deskami. Na vysoké umělecké úrovni byly také všechny truhlářské prvky, stejně jako řešení haly s centrálním schodištěm. Vila je výborným dokladem výstavby a stavebního rozvoje města na počátku 20. století. Její architektonické a umělecké řešení je charakteristické pro dobu doznívajícího historizujícího stylu. Fasády byly realizovány ve formě vysokého řádu s kanelovanými pilastry ve středním rizalitu. Velkolepě jsou pojaty dispozice a interiéry vily, které dokládají způsob života majetné továrnické rodiny. Architektonické řešení, použité materiály i technické vybavení svědčí o kvalitě a možnostech doby na počátku 20. století. V současné době je vila ve vlastnictví soukromých osob, které se o objekt příkladně starají. V interiérech jsou dochovány veškeré autentické prvky jako obklady stěn, truhlářské prvky včetně historického kování, vanové a umývadlové baterie i sanitární dobové vybavení nebo původní radiátory. Okna byla téměř pietně repasována. Objekt je v současné době významnou kulturní památkou města Úpice.

Oberländerova vila Úpice, Dr. A. Hejny, čp. 133 Heinrich Fanta 1922

Dům byl původně, v letech 1867 až 1876, sídlem úpických továrníků. Poté zde fungoval první telegrafní úřad. V roce 1922 architekt profesor Heinrich Fanta z Brna navrhl pro továrníka F. M. Oberländera přestavbu objektu, jejíž podoba se dochovala dodnes. Samostatně stojící objekt o dvou podlažích s polopatrem má devítiosou fasádu do ulice, s osově symetrickým vstupem do objektu s kovanými dveřmi a bohatě členěným portálem s postranními pilastry a hlavicemi. Okna v přízemí jsou dvoukřídlá s poutcem, opatřená nadokenní římsou. Na nárožích objektu najdeme pásovou bosáž. V patře jsou stejná okna jako v přízemí, tentokrát s podokenní římsou. V přízemí i patře jsou výškově sjednoceny rámováním. Polopatro je od patra odděleno pásovou římsou, v polopatře jsou v osách navíc kruhová okénka s plochým lemováním v omítce. Kordónová římsa je s dvojitým zubořezem. Dům má z boku balkon nesený sloupy s kovaným zábradlím. Fasáda je provedena v tvrdé omítce. Střecha je valbová o velmi nízkém sklonu. Veškeré interiérové vybavení se dochovalo, krásné jsou prostory schodiště včetně obkladů stěn chodeb a pracoven, stejně jako koupelna včetně zařizovacích předmětů. Takto lze ještě obdivovat veškeré autentické truhlářské prvky, z nichž některé jsou zachovány z původní klasicistní podoby domu. Vila je významným dokladem výstavby a průmyslového rozmachu města Úpice v první třetině 20. století. Představuje klasický příklad velkorysé přestavby původně klasicistního domu, přičemž přáním stavebníka nebyla touha po současných „výstřelcích“ moderní architektury, ale představa solidní, okázalé a přitom veskrze tradicionalistické architektury. S výjimečným zachováním prakticky veškerých interiérových prvků se spojuje kvalita a trvanlivost tehdejšího řemesla, postaveného na solidních základech tehdejší představy o obytném luxusu vyšších společenských vrstev. Stavebníkův syn Filip byl vášnivým lovcem a cestovatelem – zemřel roku 1911 v Súdánu při lovu buvola. Ve třicátých letech 20. století vilu několikrát navštívila Adina Mandlová, která byla milenkou Maxe Oberländera. Ve svých pamětech vzpomíná na její luxusní vybavení, umělecké sbírky a nábytek. Dodnes o tom svědčí koupelna s mramorovými obklady a původním sanitárním vybavením.

Sochorova vila Dvůr Králové nad Labem, Spojených národů čp. 1620 Josef Gočár 1928–1930

Podnikatel Josef Sochor založil roku 1904 ve Dvoře Králové nad Labem mechanickou tkalcovnu a v roce 1910 vlastní tiskárnu. Na stavebním rozvoji podniku spolupracoval ve druhé polovině dvacátých let 20. století se známými staviteli a architekty, k nimž patřili Josef Gočár, Josef Grus, Pavel Janák nebo Karel Jarolímek. Manželé Sochorovi a jejich pět synů tak měli možnost seznamovat se s novými uměleckými podněty a myšlenkami. Nelze se tedy divit, že když se podnikatelův syn Zdeněk začal zabývat myšlenkami na vybudování nové rodinné vily, oslovil v roce 1928 tehdy již významného architekta Josefa Gočára. Sochorova vila je jednou z nejvýznamnějších staveb funkcionalistické tvorby tohoto geniálního českého architekta. Vila obklopená velkou zahradou byla navržena ve svažujícím se terénu. Dvoupodlažní kubus v nižší části pozemku a dvoupodlažní kubus v horní části parcely jsou propojeny tělesem schodiště. Důmyslně tvarované schodiště umožňuje propojení horního objektu s terasou na střeše nižší části. Terasu autor částečně zastřešil monolitickou markýzou osazenou mezi dvěma komíny, které zároveň tvoří její elegantní nosné pilíře. Pro fasády pak použil obdélná okna, přičemž zajímavým a obohacujícím prvkem zůstal především způsob svislého prosvětlení schodiště a terasa umístěná na přízemní krychli při východní straně domu. Z terénní konfigurace a promyšleného umístění vily vyšel celkem logicky návrh hospodářského zázemí vily a obytný zahradní salonek v suterénu. Gočár postupoval konsekventně, když za otevřené zádveří umístil vstupní obývací halu se schodištěm, velkou jídelnu, přípravnu jídla a kuchyň s nezbytným zázemím. V patře navrhl dvě ložnice s koupelnou a umývárnou a vstupem na malou terasu, místnost pro podávání snídaně, hostinský pokoj s koupelnou a fotografickou komoru. K objektu se přimykaly samostatně stojící garáže. Po roce 1948 byla vila znárodněna a došlo k několika zásadním stavebním úpravám na administrativní a správní budovu a pionýrský dům. Dnes objekt slouží královédvorským dětem jako Dům dětí a mládeže. Z jeho interiérového vybavení se nezachovaly téměř žádné prvky, původní dispozice se přesto v zásadě udržela.

Mautnerova vila Dvůr Králové nad Labem, 5. května čp. 368 Kurt Spielmann 1932

Vila postavená v roce 1932 v okrajové části města Dvůr Králové nad Labem je dílem Kurta Spielmanna. Volně stojící dvoupodlažní dům, zcela podsklepený, byl postaven klasickým způsobem z cihel a kamene, jeho objemové a architektonické členění je však na svou dobu i místo vzniku zcela ojedinělé. Čisté funkcionalistické tvary domu svědčí o výjimečných tvůrčích kvalitách a rozhledu autora stavby, která nebyla navržena jen pro bydlení, ale sloužila i pro administrativní správu mechanické tkalcovny, jejímž majitelem byl majitel objektu, Arnošt Mautner. Dům je dispozičně i objemově tvořen dvěma trakty, z nichž jižní křídlo je užší i nižší než křídlo severní. Jižní fasáda je tříosá, v osách jsou osazena velká vyklápěcí okna dělená pouze vodorovně příčlí-poutcem. Jižní hmota je zakončena silně předstupující korunní římsou jednoduchého profilu. Severní kubus je vyšší o polopatro nad patrovou římsou a to je svisle členěno dvěma komíny, které ve fasádě polopatra vytváří pilastry. Severní, vstupní fasáda je dělena do dvou hmot, mezi nimiž je v patře osazen balkon, která v přízemí zakrývá vstupní lodžii se schodištěm do domu. V patře objektu byly umístěny kanceláře se sociálním zázemím, v druhém podlaží se nacházely dva byty, v polopatře neobývané komory. Obě podlaží jsou propojena vřetenovým schodištěm. Dům se zachoval ve své hmotě i architektonickém členění do dnešní doby, v interiérech však byl poznamenán mnohaletým socialistickým vlastnictvím. Autentické dveře byly nahrazeny typizovanými prvky, mramorové stupně a obložení schodiště byly opatřeny olejovými nátěry, krycí mřížky radiátorů byly zničeny, vnější čistě bílé fasády byly opatřeny barevným omítkovým postřikem naprosto ignorujícím původní autorský záměr.

Buxbaumova vila Úpice, Tyršova čp. 351 Heinrich Fanta 1932

Heinrich Fanta navrhl samostatně stojící vilu uprostřed velké zahrady jako dvoupodlažní objekt s valbovou střechou o velmi nízkém sklonu. Čelní fasáda má uprostřed osazen rizalit, v přízemí se v šířce rizalitu nachází zimní zahrada s prosklenými stěnami, okolo zimní zahrady je velká terasa se zděnými slupky a jednoduchým kovovým zábradlím ze subtilních, svisle kladených prvků. Nad zimní zahradou je umístěna terasa se zděnými sloupky v nárožích se stejným zábradlím, jako je na terase v přízemí. Po obou stranách rizalitu se nachází jedna okenní osa, v obou patrech jsou v nich umístěna okna, v přízemí obloukově tvarovaná, v patře s rovným nadpražím. Rizalit je od střechy oddělen bohatě profilovanou korunní římsou se zubořezem.Ve střeše se nad rizalitem nachází tříosý vikýř s okny s rovným nadpražím. Vstupní boční fasáda má v přízemí předsazenou verandu členěnou okny, nad ní se nachází terasa se stejným zábradlím, jako je v čelní fasádě. Vstupní dveře jsou lemovány oproti líci fasády vpadlou plochou. V patře boční fasády se nachází masivní rizalit s velkým obloukově tvarovaným dveřním otvorem členěným do malých tabulek. Po stranách rizalitu jsou v patře umístěna okna, korunní římsa je odstupňovaná. Protilehlá boční fasáda je členěna také dvoupodlažním rizalitem, v němž jsou nad sebou umístěna tříkřídlová okna s horní ventilační částí dělenou do tří křídel, po stranách rizalitu je vlevo v přízemí osazeno obloukově tvarované okno, v patře okno s rovným nadpražím, stejně jako v okenní ose vpravo vedle rizalitu. V přízemí jsou vpravo osazena dvě okna s rovným nadpražím, sjednocená nadokenní římsou. V zadní fasádě se nachází schodišťový rizalit s dvoukřídlovými dveřmi s kazetami v dolní části a prosklením v horní části. V prosklené části se nachází kovaná mříž. V interiérech jsou zachovány prostory schodišť, truhlářské prvky, podlahy a obklady stěn. Vila je charakteristickým dokladem více méně tradicionalistické výstavby města Úpice ve třicátých letech 20. století. Od roku 2007 Buxbaumova vila, nyní Základní umělecká škola Úpice, nese čestný název Základní škola A. M. Buxton. Anna Marie Buxtonová, rozená Buxbaumová (1932), žije ve Philadelphii. Celý život byla učitelkou hudby, milovnicí umění a nyní je i nadšenou podporovatelkou Základní umělecké školy v Úpici. V roce 2006 se vzdala restitučních nároků na budovu a přilehlé pozemky s podmínkou zachování základní umělecké školy ve vile.

Vila Karla Čeřovského Dvůr Králové nad Labem, Raisova čp. 1755 Josef Grus 1933

Josef Grus navrhl dvoupodlažní vilu s železobetonovou konstrukcí a plochou střechou jako dva objemově prostupující, nestejně vysoké hranoly, z nichž nižší, umístěný blíže k silnici, je v levé části vynášen pilířem a jeho fasáda je po celé výšce členěna výrazným prosvětlením schodiště. Vyšší kubus autor rozčlenil tříkřídlovými okny, přičemž směrem do uliční fasády osadil navíc balkonové dveře s východem na terasu. Dominantním prvkem vily je obloukově tvarovaná přízemní zimní zahrada s terasou na střeše. Fasády vily jsou velmi střízlivé, v hrubých břízolitových omítkách lomené bílé barvy. V přízemí objektu se objevila, jak bylo zvykem, vstupní hala se schodištěm do patra, velká jídelna, obývací pokoj s krbem a zimní zahradou se vstupem do zahrady. V patrech se nacházely ložnice s obytnou terasou, jež dispozičně a logicky tvořila střechu nad zimní zahradou. Vila Karla Čeřovského z roku 1933 je ojediněle dochovaným dílem Josefa Gruse, jednoho z předních českých architektů, žáka a spolupracovníka Josefa Gočára. Karel Čeřovský, který byl ředitelem textilní firmy Sochor, se ve svém postavení měl možnost stýkat s významnými českými umělci té doby, kteří spolupracovali s firmou při navrhování desénů látek, i s architekty a staviteli, kteří se podíleli na stavebním rozvoji výrobních objektů – například s Františkem Jiráskem, jenž se významně podílel na výstavbě kolonie dělnických domků, s Josefem Gočárem, který pro Zdeňka Sochora navrhl novou funkcionalistickou vilu, nebo s Josefem Grusem, který doplnil návrh Sochorovy vily o samostatně stojící garáže a zahradnický domek. Právě posledně jmenovaného architekta požádal Karel Čeřovský o návrh na svou soukromou vilu. Zpracování stavební dokumentace a realizaci stavby svěřil místnímu architektu a staviteli Karlu Jarolímkovi. Objekt vznikl pod vlivem funkcionalismu, je však zásadním způsobem oživen prvkem prosklené zimní zahrady. Obdivuhodná je skutečnost, že vila se ve své původní podobě, objemu i architektonickém členění, materiálech a dispozici přízemí dochovala až do dnešní doby, a to zejména díky vlastníkům vily, kteří jsou potomky Karla Čeřovského.

Kučerova vila Slunečný vrch, Vrchlabí David Vávra 2002

Vilu navrhl v roce 2002 akademický architekt David Vávra pro rodinné přátele, manžele Kučerovy. Dům se stal dominantou nově vybudované vilové čtvrti Slunečný vrch ve Vrchlabí. David Vávra rozvrhl vlastní hmotu objektu do dvou kvádrů. Nad přízemní bílou hmotou osazenou na terénu dominuje druhá hmota, obložená dřevem. Myšlenkový záměr autora jistě nejlépe vyjádří citace z návrhu řešení: „Novostavba se nachází na nejvrchnější parcele A nově vznikající lokality Slunečný vrch a tvoří se sousedními dvěma duchovně spřízněnými vilami na pozemcích B a I osobitou triádu. V každém řešení se jedná o dvě hmoty ve vzájemném napětí. U manželů Kučerových je horní patro ložnic rodičů vykonzolováno nad vstup, který tím kryje. Patro není propojeno se spodní částí, ale volně na ní pluje. Podobně jako u ostatních objektů je zvýrazněna část schodiště, která tvoří jádro – srdce domu a vystupuje i nad obrys ložnice. Prokomponovaný půdorys, jenž se rodil během půlročního vzájemného dialogu projektanta a stavitele, je otištěn i v mnohoznačnosti fasád, které jsou však spoutány do dvou jednoduchých kvádrů. Dům prostorově reaguje nejen na okolní přírodu – vyvýšené místo, pás lesa, ale i na chod slunce po obloze.“ Na hlavní vstup navazují symetricky umístěné místnosti pracoven a dětských pokojů s vlastními koupelnami. Za vstupní chodbou se nachází centrální útvar domu – elipsovitě tvarované schodiště, v horní části prosklené ve tvaru velké čočky, kterou pronikají světelné paprsky přes všechna podlaží až do suterénní části. V přízemí je schodiště také součástí velké obytné místnosti s kuchyní a vznášejícím se tělesem krbu. Prosklené stěny obývacího prostoru propojují dispozici s krytou terasou v prostoru zahrady. Z provozních důvodů byly plochy zahradního bydlení dodatečně zakryty prosklenými posuvnými stěnami. V patře domu je proti schodišti umístěna chodba, z níž se vstupuje do ložnice rodičů s koupelnou a do velkého obytného prostoru s výhledem na okolní krajinu s dominantou Žalého. Exteriér i interiér domu je velmi působivý a promyšlený. Realizace vily je výsledkem spolupráce autora s osvícenými investory; díky takové spolupráci vzniklo ojedinělé soudobé dílo.