Člověk by stěží mohl najít lepší místo pro uspořádání Prelovšekovy přednášky. Plečnik podle mnohých daroval Praze to nejlepší ze svojí tvorby. Možná by se v Praze našly honosnější prostory a místa hlouběji spojená s Plečnikovým životem než Trmalova vila, která je raným dílem Jana Kotěry, jehož přátelství s Josipem Plečnikem se datuje od společných studií u Otto Wagnera a přetrvalo až do profesorských dob.

Damjan Prelovšek se musel popasovat s nelehkým úkolem, kdy měl publiku v komorním sále složeném od předních teoretiků až po zvídavé studenty během hodiny a půl nastínit téma, o kterém vydal několik publikací a dokáže o každém detailu hovořit v širokých souvislostech. Slovinština sice patří mezi okruh jihoslovanských jazyků, avšak její srozumitelnost je pro většinu Čechů obtížná. Damjan Prelovšek se naštěstí naučil od svého bývalého trenéra kanoistiky výborně česky. V roce 1972 se mu dokonce podařilo, aby reprezentoval bývalou Jugoslávii ve vodním slalomu na olympiádě v Mnichově, ale svou profesní dráhu přece jen směřoval k historii architektury. Damjan Prelovšek si mohl své jazykové znalosti prohlubovat také díky tomu, že jeho první ženou byla Slovenka, což sehrálo významnou roli v letech 1998-2002, kdy působil jako velvyslanec Slovinské republiky v Praze. Donedávna také fungoval ředitel Ředitelství pro kulturní dědictví na ministerstvu kultury v Lublani. Nově sestavená vláda ho však stačila z ředitelského postu sesadit. Tento příklad výborně odráží skutečnost, že o postavu Josipa Plečnika je projevován daleko větší větší zájem v zahraničí než mezi samotnými Slovinci. Tento smutný fakt se Prelovšek pokusil odlehčit příhodou, že ze Slovinců mají o Plečnika přece jenom zájem lupiči, kteří se již dvakrát pokusili jeho byt vykrást a také pak náboženská komunita, která po vzoru katalánského architekta Antonia Gaudího usiluje o Plečnikovo blahořečení.

Prelovšek se narodil v domě, jehož interiéry projektoval Plečnik pro jeho dědečka, který byl ředitel městského stavebního úřadu v Lublani a Plečnikovi zadával většinu světských zakázek. V domě se nacházejí prvky, které architekt později použil ve svých dalších projektech. Damjan Prelovšek si Plečnikovy práce, kterými byl od dětství obklopován, oblíbil natolik, že se jeho dílem zabývá systematicky po celý svůj život.

Plečnik se narodil v Lublani do truhlářské rodiny, a přestože mu učení příliš nešlo, získal díky své kreslířské zručnosti stipendium, aby se mohl vyučit truhlářem ve Štýrském Hradci. Jeho starší bratr Janez později zavedl ve Slovinsku anatomii a prosekturu a z druhého bratra Andreje se stal katolický kněz. Během studií v Hradci mu zemřel otec. Josip byl však v té době příliš mladý na převzetí rodinné firmy. Jeden ze starších spolužáků ho vzal do vídeňské truhlářské firmy projektující nábytek pro císařský dvůr. Po shlédnutí výstavy Wagnerových kreseb v Künstlerhausu sebral mladý Plečnik odvahu a přihlásil se ke studiu na Akademii výtvarných umění, kde se po třech letech vypracoval z nikoho mezi nejlepší Wagnerovy žáky. Na vídeňské Akademii se také zrodilo dlouholeté přátelství mezi Plečnikem a Janem Kotěrou. Jako své životní krédo si Plečnik vzal Semperovu teorii, která mu byla vštípena Wagnerem, ale on si vyložil po svém. Velice zjednodušeně by se dalo poučení shrnout, že když nevíte jak dál, tak je dobré vrátit se zpátky a začít znovu. Po škole se ve Wagnerově architektonické kanceláři podílel na projektech vídeňské dráhy a dalších projektech. Na jeho dokonalých kresbách se namísto velkoměstské stafáže objevovaly venkovské motivy. V roce 1898 získal (rok po Kotěrovi) Římskou cenu, která mu posloužila k cestám po Itálii. Když mu Wagner psal, aby už ukončil svůj pobyt v Itálii a jel se podívat také na moderní architekturu do Belgie a okolních zemí, tak mu Plečnik odpověděl, že si v Itálii vystačí s historickými stavbami. Plečnik se pokoušel od svého učitele odpoutat. Secesní tvorba J.M.Olbricha přitahovala Plečnika natolik, že se v roce 1901 stal členem Secessionu a setrval zde až do jejího rozpadu. V tomto duchu navrhoval nábytek, ale neměl rád ohýbané dřevo, jak to úspěšně prosazovala firma Thonet. Adaptací Weidmannova domu, kde je cítit až příliš velký italský vliv, Wagnera příliš nepotěšil a čistá fasáda Zacherlova domu už dokonce nevypadá jako projekt od Wagnerova žáka. Na kamenný obklad byl použit granit z císařského lomu v blízkosti Benešova a na sochařskou výzdobu byla přizván česko-německý Metzner. Kladný přístup k Čechám se měl v následujících desetiletích ještě více prohlubovat. V jeho projektech byla zároveň cítit inspirace z jeho rodného města. Trojúhelníkový půdorys fontány Karla Boromejského (1906-09) ve vídeňském třetím okrsku viditelně vychází z barokní Robovy fontány před lublaňskou radnicí. Kostel sv. Ducha ve Vídni (1910-13) měl mít původně detaily s egyptskými motivy. Použitá technika betonu odlévaného do dřevěného bednění však transformovala kulaté sloupy do hranatých tvarů s dórskými detaily. Prostorová koncepce hlavní lodě však vychází z ideálu staroslovanské křesťanské baziliky. Situování kostela blízko dělnické kolonie se také promítlo v řešení detailů vycházejících ze světského prostředí (ozubené kolo). Podle ostře řezaných hlavic betonových sloupů v kryptě kostela by šlo Plečnika považovat za otce českého kubismu, ten však tvořil bez jakékoliv vazeb ne českou scénu nebo Picassa.

V roce 1910 přešel Jan Kotěra z uměleckoprůmyslové školy na AVU a Plečnik po něm toto uvolněné profesorské místo převzal. Tím začala jeho kariéra v Čechách, která trvala téměř čtvrt století a vyvrcholila v roce 1920, kdy byl vládou ČSR ustanoven architektem Pražského hradu. Plečnikův celoživotní obdiv k Semperovi lze vysledovat také z kašny ve Lví síni v přízemí Jižního křídla Hradu (1923-24), kde použil starší barokní pískovcovou lví hlavu, kterou osadil na jednoduchý pískovcový kvádr s nápisem Semper, což latinsky znamená navždy nebo lze také chápat jako poctu německému architektu Gottfriedu Semperovi. Pod chrličem na noze umístěna nová žulová mísa, která má na sobě vytesána ucha a textilní motivy. Pro Sempera mělo velký význam užité umění jako např. keramika a textil. Plečnik od Sempera převzal i další myšlenky: „Když architektura ztratí svůj smysl, tak se musí vrátit na začátek. Ne klasika, ale archaika.“ Dalším Plečnikovým velkým vzorem byl K.F.Schinkel. Jeho žulová mísa v Rajské zahradě (1923-25) má jasný předobraz v kašně před Schinkelovým Altes Museum v Berlíně. Mezi další inspirační zdroje lze rovněž zařadit velké egyptské objevy. Nález Tutanchamonovy hrobky Plečnika vedl k variacím na téma šakalí hlavy. Návrhy pro Pražský hrad zároveň vycházely přímo z místa. Plečnik používal detaily a technologie, které se na místě již nalézaly. Zlatý salón (1924) se váže na českou tradici s křížovou kaplí na Karlštejně.

Plečnik vnímal antický Řím jako slovinské lidové umění a velice dobře chápal způsoby navrhování Etrusků. Přestože Plečnik málo cestoval, zavítal v roce 1927 na aténskou Akropoli. Po návratu stvořil jeden z nejimpozantnějších prostorů na Pražském hradě – Sloupovou síň mezi 1. a 2. nádvořím (1927-30) s nýtovaným obložení stropů z měděného plechu připomínajícího sešívanou látku. Dalším velkým zásahem do historické struktury Hradu bylo vydláždění 3. nádvoří. Na tak velkou plochu musel být přivezen kámen z devíti různých lomů, což mělo za následek různobarevnost dlažby. Čtvercový rastr se v místě již nacházel předtím, Plečnik ho jen monumentalizoval. Třetí nádvoří má podobnou koncepci jako náměstí sv. Marka v Benátkách. Místo kampanily sem umístil obelisk, který nakonec zůstal čistý a bez ornamentu. Náměstí kolem Svatovítské katedrály je pro mnoho Čechů posvátným místem, proto Plečnik přistupoval s velkou pokorou a nechtěl tu vytvářet nic nastálo. Vstup na nádvoří z Býčího schodiště stojí na hřbetech býků, kteří mohou symbolicky tento nový prvek kdykoli odnést. V zastřešení se opět vyskytuje Semperovské textilní téma a mínojské sloupy jsou přeneseny z lublaňské pojišťovny, kde původně vznikly nedopatřením a chybám v projektu, ale Plečnikovy se natolik zalíbily, že se rozhodl přenést tento motiv do Prahy. Je zajímavé stopovat, jak se vzájemně ovlivňovaly Plečnikovy projekty pro Prahu a Lublaň. Různé architektonické články se po úspěšném vyzkoušení v jednom městě se posléze objevily také v druhé metropoli. Kupříkladu myšlenka slavného trojmostí ve středu Lublaně se zrodila v Praze, když Plečnik procházel vedle opravovaného Mánesova mostu po provizorní dřevěné lávce. O prosazení Chotkovy silnice ve spodní části Jeleního příkopu na Klárově neúspěšně soupěřil s Antonínem Engelem. Petice proti Plečnikovu projektu, pod kterou se podepsalo i 200 žen, byla posledním impulsem k jeho odchodu z Prahy. Sádrový mode tohoto projektu, který je dodnes k vidění v Plečnikově ateliéru, si odvezl sebou do Lublaně. Mimo Pražský hrad neměl Plečnik v Čechách mnoho příležitostí k realizaci. Nejznámější je kostel na Vinohradech, kde stojí 'ošklivé domy kolem velkého náměstí' a do jehož středu měl být posazen kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Z původně zamýšlené sloupové fasády muselo kvůli snižování rozpočtů sejít. Nakonec byla realizována klinkerová fasáda podobná královskému hermelínu zakončenému límcem a girlandami. Stejně tak se nepovedlo uskutečnit decentralizovaný oltář a nízko zavěšené lampy inspirované kostelem sv. Františka v Lublani dokončil až Otto Rothmayer. Rampa ve věži kostela vznikala přibližně ve stejné době jako Le Corbusierova vila Savoye v Poissy. Pro Plečnika byl však LC jen sociálním inženýrem. Plečnik svou rampou dokázal všem funkcionalistům, že svede stejné věci jako oni, ale nepovažuje to za důležité a umístil ji někam, kam mnoho lidí nechodí. Plečnik vedl asketický život. Ve svém lublaňském domě (podobný kamenné věži a sídlu poustevníka) neměl ústřední topení ani rádio. Rozhodl se oženit s architekturou a zůstal sám se svou prací, kterou dělal úplně zadarmo. Byl přesvědčen, že by se akademici neměli ženit, ale splácet společnosti to, že jim umožnila vystudovat. Pro své spolupracovníky a asistenty navrhoval, aby byli vypláceni tolik, co stojí dva páry bot.

Plečnik měl velkou úctu k českým řemeslníkům, kteří uměli lépe zvládat svoji práci, a proto raději spolupracoval s nimi a Slovincům je dával za příklad. Plečnika příliš nezajímalo, jak moc bude věc pohodlná, ale jak u toho bude člověk vypadat. Přestože stavěl nadčasově, tak si uvědomoval, že za sto let budou mít lidé zcela jiné potřeby a své návrhy tomu přizpůsoboval. Prelovškova přednáška byla jen malou esencí jeho vědomostí o Plečnikově díle. V necelých dvou hodinách ani nešlo odkrýt celé spektrum Plečnikovy tvorby, ale stačilo k nastínění jeho významu při zrodu dvou nových států. Plečnik nepůsobil jen ve své době na mladé studenty pražské Umprumky a lublaňské techniky, ale také nepřímo na celou generaci postmodernistů v 80. letech minulého století i současnou generaci architektů, kteří se po návštěvě Lublaně vracejí obohaceni převážně díky Plečnikovi.