Další členění je v padesáti kapitolách vždy shrnuto do jednotlivých okruhů – Valtice, Valtice liechtensteinské, Lednice, Lednický zámek, Lednický zámecký park, Okolí rybníků, Břeclav, Břeclav liechtensteinská a Krajinotvorné prvky. Na závěr jsou tu uvedeny Biografické medailony, Bibliografie a Jmenný rejstřík. V rámci těchto okruhů je upřena pozornost na jednotlivé stavební či krajinné subjekty, tak jak vznikaly v průběhu staletí, ale zejména od doby konce renesance a ranného baroka ve století 17. až do století 20. Z těch větších tu logicky uveďme kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích, valtický zámek, konírnu v Lednici, lednický zámek, zámeckou zahradu, z novodobých staveb pak kostel sv. Václava v Břeclavi, postavený v letech 1990 – 1995. Téměř detailní pozornost je dále věnována také všem menším solitérním stavbám, budovaným zejména v době novoklasicismu a novogotiky, všem letohrádkům a dalším stavbám, rozesetým od konce 18. století po nově utvářené bukolické krajině. Zejména ty udávají areálu její charakteristickou architektonickou podobu. Závěr vlastního naučného textu je věnován oborám a loveckému zařízení a dále rybníkům, vesměs pozdně středověkého založení. Ty jsou situované mezi Mikulovem a Valticemi, anebo už byly případně i zrušeny. Tedy soustavě rybníků Mikulovsko – valtické, ležící na potoce Včelínek. Z nich největší je rybník Nesyt (320 ha), dále pak Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský.

Kniha má lákavou podobu, způsobenou už obalem z tvrdých desek s hodnotným historickým obrazem severní fasády lednického zámku, již po klasicistní přestavbě arch. Hardtmuthem (asi 10. léta 19. stol.). Stejný obraz ve stejném provedení je na přebalu knihy. Originál obrazu je uložený v knížecích sbírkách ve Vaduzu. Text samozřejmě čerpá z předcházejících prací a studií, které se lednicko – valtickým areálem zabývaly. Ty se nacházejí, jak již uvedeno, v připojené bibliografii, v níž najdeme přes dvě stě autorů. Publikované fotografie současného stavu a dobové fotografie, dokumenty a plány tvoří nepochybně samostatnou a přitom nedělitelnou hodnotu knihy. Kromě fotografií, které přímo pořídili dva zdejší autoři – Přemysl Krejčiřík a Pavel Zatloukal, pochází další dokumentace z Moravské galerie v Brně, Moravského zemského archivu Brno, z Regionálního muzea v Mikulově, ze Státního zámku Libochovice a Státního zámku Valtice. Čtenář knihy jistě sám ohodnotí častou nádheru těchto snímků. V období jisté ledabylosti knižní produkce je potěšitelné, že na zadní, technické strance knihy jsou uvedeni také ti, kdo prováděli redakci a korekturu textů. Jak vlastně zařadit tuto mimořádnou přírodní a architektonicky tvarovanou oblast do kontextu obdobně utvářených míst na ploše kulturní Evropy? Ona není přirozeně největší jenom v českých zemích, ale je zřejmě největší také mezi jinými přírodně krajinářskými komplexy vůbec. Na základě jakých idejí (osvícenství) mohla takováto oblast ve zdejší lužní krajině při řece Dyji od konce 18. století vznikat? Autoři tu u některých staveb dokládají i architektonické vzory čerpané především z Francie a zejména zdůvodňují prvotní příchod typu anglického parku do kontinentální Evropy, do středního Německa, do Dessau. Kolik vzdělaných lidí, iniciátorů, čili vlastně těch, kdo mají peníze, tedy majitelů panství, stavebníků, hospodářských úředníků, přírodníků, architektů se na postupném vzniku takovéto mimořádné, až pohádkově utvářené krajinné zóny vlastně podílelo? Na to všechno se snaží kniha, podle svých omezených možností, dávat odpověď. Při té příležitosti je vhodné podotknout, že pro lepší časové i autorské zařazení jednotlivých staveb, ale nejenom pro ně, by bylo možné, či spíše potřebné uvést ve vysvětlivkách jednotlivá panující liechtensteinská knížata tak, jak jdou po sobě. Ale abychom autorům (PZ a OZ) příliš nekřivdili, v biografických medailonech, v závěru knihy, je uvedeno celkem šest knížat, jména jsou však řazena podle abecedy, nikoliv v časovém sledu, v němž vládli rodu a panstvím, případně od roku 1806 i samostatnému liechtensteinskému státu.

Tři autoři textu se vzájemně ve svých specializacích doplňují. Přemysl Krejčířík pracuje jako autorizovaný architekt na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity a vede také ateliér zaměřený na obnovu památek zahradního umění. Ondřej Zatloukal se specializuje na dějiny architektury, zahradního umění a filosofie a Pavel Zatloukal je zaměřený na dějiny architektury 18. – 21. století v celoevropském kontextu. Zvláštní pozornost pak tento autor věnuje především moravské problematice. Vzájemným překrýváním tří autorů mohla vzniknout velmi zajímavá a podnětná textová část knihy. Jsou tu obecnější informace z historie tohoto období novověku, z dějin architektury této doby a také části zaměřené přímo na přírodu pojednávaného areálu, tedy původně areálu lednicko – valticko – břeclavského. O preciznosti práce svědčí i přesné určení autorství fotografií a autorství textů, ukončené na závěr vždy zkratkou jména jednoho ze tří autorů (PZ, OZ, PK). Textová část tak spolu s fotografickou a plánovou dokumentací a s reprodukcemi historických maleb a kreseb vytváří až jakýsi širší obraz historie a krajiny v této oblasti a vlastně i v celém středoevropském kontextu. Čtěme pozorně a text nás rozhodně obohatí o nové poznatky a vzhledem k publikovaným snímkům nás může obohatit vlastně i emocionálně.

Kromě krajinářských úprav a dalších menších postupně tu v minulosti vyrůstajících architektur jsou zde nepochybně základními objekty dvě velké liechtensteinské rodové stavby, především valtický zámek, jeden z nejhodnotnějších zámeckých areálů v našich zemích vůbec. Jeho historie je tu – od hradu k zámku -- podle možnosti celkem podrobně vylíčena (OZ). Není tomu tak ale u zámku v Lednici. Jeho původní historická podoba, kterou údajně představovala gotická tvrz s věží, je tu zaznamenána v jediné větě. Autor (PZ) zřejmě vychází ze znění uveřejněného Bohumilem Samkem v Uměleckých památkách Moravy a Slezska, 2. svazek J/N. Že se stávající jádro lednického zámku nachází na místě středověké tvrze s věží se však zdá být spíše tradovanou vírou nežli ověřeným faktem. Dosud totiž nebyl proveden řádný hloubkový stavebně historický průzkum lednického zámku a po jeho opravě v nedávných letech zřejmě v dohledné době ani proveden nebude. Neví se proto přesně, kde středověká tvrz stávala. Autor této recenze se na základě plánové a kresebné dokumentace pokusil najít tvrz, tedy jednopatrovou budovu o sedmi okenních osách, na jiném místě, na ploše současného lednického Zámeckého náměstí. Viz Přehled výzkumů 1992, Archeologický ústav AVČR v Brně, text str. 110 – 111 a plánová dokumentace str. 152 – 153. I tento předpoklad ovšem bude nutné archeologickými metodami časem teprve prozkoumat a potvrdit či vyvrátit. Díky agilnosti a movitosti panujících liechtensteinských knížat docházelo zejména v Lednici k velkým změnám a to jak v postupném utváření kultivované krajiny, tak i v likvidaci stávajícího, do středověku sahajícího urbanismu s prostými poddanskými sídly (Dlouhá ulice). Následně pak byla na nových místech stavěna panská sídla nová, zejména solitéry. Nejstaršími zachovanými stavbami jsou v celé této oblasti stavby původně renesanční a raně barokní.

Je ovšem potřebné zmínit se také o jednotlivých menších stavbách, které se nacházejí po celém území původně lednicko – valticko – břeclavského areálu i téměř o plejádě významných architektů a inženýrů, kteří tyto stavby od 90. let 18. století projektovali. Ne že by se tu nezachovaly stavby starší, ve Valticích už zmiňovaný raně barokní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Giacomo Tencally a Ondřeje Erny z první poloviny 17. století (dostavěný až 1671). A rozlehlé vrcholně barokní konírny a jízdárna v Lednici J. B. Fischera z Erlachu, které dokončil Domenicco Martinelli (1688 – 1701). Mezi tyto starší stavby patří nepochybně také břeclavský zámek, jehož novogotickou podobu z první poloviny 19. století navrhnul J. Hardtmuth nebo G. Wingelmüller. Zámek (původně hrad), prošel v průběhu čtyř staletí celkem pěti výraznými, dodnes rozpoznatelnými stavebními přestavbami – ve 40. letech 16. století, ve druhé polovině 16. století, ve druhé polovině 17. století, ve druhé čtvrtině 18. století a v už zmiňované první polovině 19. století. Jeho novogotickou podobu můžeme vnímat i v současnosti.

Teprve v devadesátých letech 18. století však byly, zejména v Lednici, provedeny sofistikované krajinářské úpravy, započaté již císařským architektem Isidorem Canevale, doplňované o něco později drobnější, byť často monumentální architekturou saletů, které utvářely zejména Lednici takovou, jakou ji známe a obdivujeme v současnosti. Jde tu především o Josefa Hardtmutha (známého také jako vynálezce tužky) a jeho často monumentální antikizující práce, Staré lázně, Sluneční chrámek, Čínský pavilon, Obelisk a Minaret (→ 1804). Dále pak Nové lázně, umělé ruiny Římského akvaduktu, „ zřícenina“ Janova hradu a Chrám múz. Na valtickém panství je to zámeček Belveder, Dianin chrám (Rendez-vous) a Kolonáda na Rajsně. Na břeclavském panství následují lovecké zámečky Pohansko a Lány a vzorový hospodářský Nový dvůr v Charvátské Nové Vsi. Ve stavbách reflektoval architekt především nové klasicizující proudy francouzské architektury, ale také antické stavby římské (modifikované vítězné oblouky). Tyto stavby vznikaly v letech 1794 – 1812, kdy Hardtmuth od knížete Jana Josefa I., významného vojáka, maršála, odchází. Zejména spolu se zahradním architektem Bernardem Petrim položili zmiňované základy krajinných úprav - především odvedení hlavního toku řeky Dyje a vybudování zámeckého rybníku s ostrůvky, ležícího na lednickém náhonu - a novostaveb u nich. Další architekti k nim potom postupně přispívali a započaté dílo tak v dalších desetiletích po celé krajině rozmnožovali a zdokonalovali. Tu je třeba uvést zejména Josefa Kornhäusela, který po Hardtmuthovi dokončuje některé rozestavěné objekty. Jeho samostatnými pracemi jsou Rybniční zámek a Apollónův chrám a také přestavba společenského křídla lednického zámku i Katzelsdorfský zámeček u Valtic. Dále jde také o lednického stavebního ředitele Josefa Franze Engela, který se tu uplatňuje samostatnými stavbami chrámu Tři grácie a Hraničního zámku. Dalším nadaným architektem byl Georg Wingelmüller se zámeckým skleníkem 1843 – 45, (časově předcházel skleněný londýnský Crystal Palace, 1851), s obnovou Maurské vodárny, s kaplí sv. Huberta u Valtic a s výraznou přestavbou lednického zámku. Většinou jde o stavby inspirované už novogotikou. Rozpracované projekty dokončoval další inženýr Johan Heidrich. Jeho vlastními pracemi jsou potom novostavby kaple sv. Cyrila a Metoděje u nádraží v Břeclavi a knížecí domy v Lednici. Následují samozřejmě i další architekti a stavitelé, ale ti výše jmenovaní položili základy pro to, co dnes vnímáme jako nejkrásnější, nejvýraznější, tvořící nedílnou podstatu celého lednicko – valtického areálu. Z období architektonického historizmu stojí za zaznamenání výrazná stavba z režného zdiva – kostel Navštívení Panny Marie v Poštorné, knížecího architekta Karla Weinbrennera. Obec Poštorná patřila až do roku 1919 do Dolních Rakous. Jde o chrámovou centrálu, postavenou v letech 1893 – 1898 na půdorysu oktogonu, obklopenou věncem pětiúhelníkových kaplí. Na stavbě bylo použito na dvě stovky různých částečně glazovaných cihel, lícovek, dlaždic a krytiny. Všechny pocházejí z místního keramického závodu, z cihelny v Poštorné, kterou kníže Jan II. založil v letech 1867 – 1868. Knížecí keramičce byla vytvořena reklama také stavbou budovy lednického nádraží od téhož autora (1901). Na mnoha pracích se podíleli samozřejmě také tu neuváděni políři, řemeslníci i umělci, bez nichž by stavby mohly být pouze strohými stěnami – malíři, sochaři, štukatéři, řezbáři, zámečníci, sklenáři, výrobci umělecké litiny a další. Před první světovou válkou byly na nemnoha nových lednických stavbách uplatňovány již modernistické tvary. Tu máme na mysli zejména Mendeleum, ústav pro zušlechťování rostlin, stavbu navrženou vídeňským architektem Clemensem Maxmillianem Kattnerem (1912 – 1913).

Těmito menšími stavbami vlastně v architektuře lednicko – valticko – břeclavského areálu končí čtyři staletí rozpoznatelného budování různých staveb a tvarování krajiny. Po první světové válce se vývoj díky okolnostem (pozemková reforma) zastavil. Následují čtyři desítky let údržby – neúdržby lidským mozkem a rukama vytvořených děl. A to včetně druhé války a dalších let komunistické zvůle. Teprve v roce 1958 byl konečně nově vyhlášen památkový zákon. A teprve po roce 1990 došlo k podstatné obnově památkového fondu na této rozlehlé ploše. Vyhlášení lednicko – valtického areálu za památku UNESCO v roce 1996 k této obnově jistě přispělo. Možná že by v knize mohla být věnována samostatná kapitola právě památkové obnově, protože ona vlastně přispěla k tomu, že je možné o hodnotách tohoto areálu o rozloze 161 km² vůbec psát. Není vyloučeno, že takováto samostatná kapitola může památkářsky zaměřeným čtenářům scházet.

Vše co může recenze pojmout bylo v podstatě napsáno už výše. Je možné na závěr ještě dodat, že nakladatelství Foibos Books s. r. o. se podařilo (zřejmě opět) vydání hodnotné reprezentativní knihy o české památce UNESCO. Opět proto, že v nedávné minulosti vyšly už dvě knihy o našich památkách UNESCO – o vesnické památkové rezervaci Holašovice a o bazilice sv. Prokopa, židovské čtvrti a hřbitovu v Třebíči. Obě byly vydány i v anglických verzích. Čtenáři se v případě recenzované knihy dostává do ruky kvalitně tiskařsky a především autorsky provedená publikace. Kniha, která při zachování vysoké odborné úrovně může přijatelným způsobem informovat čtenáře o četných aspektech široké problematiky postupného vzniku lednicko – valtického areálu. Kniha, která může být i dobrým průvodcem pro čtenáře, kteří si třeba budou chtít v terénu všechno napsané postupně sami ověřovat.