Výstava je velkorysá, zabírá celé jedno patro ochozu malé dvorany Veletržního paláce. Představuje opravdu nejslavnější vily Prahy. Otázka je, co jako vily brát, a co už ne. Autoři rozpětí rozšířili o letohrádky, ale myslím, že mohli jít ještě dál. V Ottově slovníku naučném je vila vysvětlena jako letohrádek, venkovský statek a těch je v dobách vzdálenějších přece mnohem více, ne Trojský zámek či Kinského letohrádek. Pak by ale výstava byla velmi široká a obávám se, že by se na informační panely už vůbec nevešla. Výstava je panelová, nicméně aby prostory Veletržního paláce příliš nezely prázdnotou, je doplněna originálními ukázkami nábytku. Máme tak před sebou nezvykle stručné dějiny nábytku, ale obávám se, že každodenní i slavnostní život ve vilách a vil samotných nijak nedokreslují.

Vedle sebe tak stojí Trojský zámek, Müllerova či Bílkova vila, vily na Babě, ale i vily moderní, současné. Srovnáváme tak nesrovnatelné, význam slova vila se přece proměnil; nejde jen o formální změny. Výstava v rozsáhlé míře pojímá i současnou výstavbu, klade ji do konfrontace s prověřenými stavbami, perlami vilové architektury, ale domnívám se, že i tyto nové stavby, jakkoli jsou reprezentativní a okázalé, musí prověřit až čas.

Nakonec mi dovolte krátkou úvahu nad vilovou architekturou. Co to vůbec je? Vyčleňuje se nějak? Má smysl ji od dobové architektury oddělovat a učinit z ní samostatný diskurz? Jistěže ano a je to dobrý trend – neposuzovat umění (tedy i architekturu) jen lineárně, ale vybírat témata a mapovat je napříč časem. Vila by měla být dokonce to, co je v dané arcitektuře nejreprezentativnější, nejmodernější, ale zároveň také nejokázalejší, tudíž často na hranici vkusu. Vila nepodléhá obecným trendům a diktátům, tudíž ani těm negativním, ale naopak je zase dílem čistě subjektivním – zde nejvíce platí, že je výsledkem spolupráce architekta, designéra interiérů a investora. U velkých zakázek jdou neshody přejít, ale u vily ne. U vily musí jít o harmonii a uvědomnění si rolí. Architekt navrhuje, designér upravuje, zútulňuje, ale investor nakonec bydlí. Dříve to tak fungovalo, dnes buď bohatí investoři sáhnou po podnikatelsko-barokním katalogu, nebo architekt je nezkrotným diktátorem své seberealizace. A designér, je-li, pak jen frustrovaně nakoupí koberečky. Navštivte proto prosím vy, architekti, i vy, investoři, některé starší vily (Müllerova, Bílkova, Tugendhatova, Trmalova atd.) a nechte se vzájemně inspirovat.