Na počátku bylo v roce 2005 vydání knihy Slavné pražské vily, kterou připravila umělecká agentura Foibos. Pro velký úspěch poměrně rychle, na sklonku roku 2006, následovalo vydání druhé. Přitom bylo zřejmé, že je to téma velmi atraktivní nejen pro knihu, ale stejně tak třeba i pro výstavu. A že vily stále ještě nejsou zastoupeny v žádoucí rozmanitosti. Takže následovalo vydání třetí, jehož křest byl spojen s vernisáží stejnojmenné výstavy.

Téma je to skutečně dost přitažlivé. Vila se v architektuře objevuje odedávna, tradičně lze konstatovat, že již staří Římané... Pak však byla na dlouhou dobu zapomenuta. Znovu se jako stavební téma objevila v době renesanční, a to i v Praze, byť se tady z té doby nedochovala ani jedna. Až doba barokní, která tento typ staveb měla neméně v oblibě, jich tu několik zanechala – a tam výstava začíná. Trojský zámek (G. B. Matthey), vila Amerika, Portheimka (obě K. I. Dientzenhofer), anonymní Bertramka či letohrádek Kinských. Původně spíš příměstské stavby pro klidné bydlení mimo městský ruch a zároveň pro reprezentaci. Stavby, které byly díly vynikajících architektů – a jako by tím předurčily budoucnost…

Zajímavé je, že po barokní etapě vily opět jakoby upadly do zapomnění - a výrazněji se prosadily jako nový stavební typ až v průběhu XIX. století. Tehdy už jednoznačně s funkcí pohodlného rodinného bydlení, proto také umístěné v klidových oblastech, uprostřed zeleně a přitom nedaleko od jádra města – tady je možné zmínit například Lannovu (architekt I. Ullmann) či Gröbeho vilu (A. Barvitius)... A zase – obvykle s návrhem od dobrého architekta. Definitivní stvrzení tohoto trendu pak přineslo XX. století, které si právě na tomto typu stavby tříbilo své architektonické cítění, vkus, právě na něm zkoumalo možnosti a prosazovalo nové styly. Proto také pražské vily dobře dokumentují všechny peripetie, které se v české architektuře odehrávaly.

Rozporuplné XX. století

Období první poloviny XX. století je jako „vilové“ obecně známé, vila byla v té době téměř charakteristickým typem. Oproti tomu druhá polovina minulého století je považována za dobu vilám nepříznivou. Jistě, nestavělo se jich tolik, ale nebyl to zase tak zcela opomíjený druh. Koneckonců, jakási pozornost rodinným domům byla věnována i oficiálně – a hranice mezi vilou a rodinným domem je možná spíš pocitová než přesně definovatelná. Například dnes proslulé funkcionalistické vily Na Babě v Dejvicích (J. Gočár, P. Janák, O. Starý, H. Kučerová – Záveská a mnozí další) byly navrhovány jako rodinné domy. Totéž platí pro soubor rondokubistických domů architekta F. A. Libry nad Vršovicemi, konečně ani Jan Kotěra si nestavěl na Vinohradech programově vilu, ale vlastní rodinný dům...

Pravdou ovšem je, že v pojetí tohoto stavebního typu přece jen k jakémusi posunu v druhé polovině XX. století došlo. Tento posun na výstavě představují dva domy, které byly oba dokončeny ve stejném roce 1947, navíc postaveny v jedné ulici. Vila Antonína Černého je ukázkou vrcholného funkcionalismu s bohatší výrazovostí a tvarováním. Naproti tomu dům-vila s ocelovou konstrukcí (J. Štursa), který postavily jako experiment Vítkovické železárny, předznamenal nejen hledání cest k typizaci a prefabrikaci, ale také k prostorově méně komfortnímu typu bydlení. Následně až do sklonku 60. let se stavěly spíš méně výrazné rodinné domy, ba dokonce spíše domky. I ty mají v souboru slavných staveb své zastoupení – je to až na dřeň minimalizovaná vila pro dva výtvarníky v Braníku od Jana Kaplického. Výjimečná je vila pojatá především jako místo pro výtvarnou práci - sochařský ateliér Věry a Vladimíra Janouškových, který navrhoval Josef Hrubý.

Vily ze 70. let minulého století ukazují rozmanitá pojetí architektury, zdařile překonávající dobovou fádnost. Jde o vily architektů V. a V. Machoninových (K. Prager a J. Louda), vilu filmové režisérky Chytilové (E. Přikryl) či vilu tenisty Jana Kodeše (M. Rejchl).

Po roce 1990 nastal v budování domů rodinného bydlení doslova boom, v mnohém rychlejší než samotná architektura, která si sotva stačila uvědomit svůj dobový názor. V záplavě druhořadé až brakové architektury, které zaplnila volné parcely a obkroužila Prahu, se občas kvalitní dům ztrácí. Do souboru slavných vil jich bylo vybráno devět. Zaujmou především rozmanitostí svého architektonického řešení – od zdrženlivého romantismu (V. Milunič, J. Hančl) až po high-tech styl (M. Hlaváček).

Vily nejsou jenom architektura

Výstava nenabízí jen fotografie vil a doprovodné texty. Tam, kde to bylo možné, představuje také modely domů, někde ještě i dobové plány. A k tomu nábytek, buď přímo z příslušné vily, nebo od stejného architekta nebo alespoň v odpovídajícím stylu. V takovém pojetí se najednou ukázal nečekaný, byť tušený moment. Pro první polovinu XX. století bylo z čeho vybírat, protože architekti navrhovali stavby komplexně, tedy i s nábytkem, koberci, klikami či žardiniérami, často se účastnili i výběru uměleckých předmětů. Funkcionalismus byl v tomto ohledu už střídmější, ale snaha o komplexnost je patrná přinejmenším ve vybavení nábytkem. Druhá polovina XX. století už ovšem interiér od stavby oddělila téměř definitivně. Určitě nikoli proto, že by architekti ztratili schopnost či zájem interiéru se věnovat. Problém byl v omezené a nedostatečné nabídce ze strany výrobců nábytku. V současnosti je zase k dispozici tolik ojedinělých předmětů z firemních katalogů, že zařizování se už děje prostě jinak – hledá se z toho, co je možné, co je k dispozici, k individuálnímu návrhu se sahá už jen zcela ojediněle.

Výstava Slavné pražské vily

Výstavu společně připravily Národní galerie v Praze a Foibos Bohemia o. p. s., kurátorka výstavy Radomíra Sedláková ve spolupráci s Danielou Karasovou (UPM) a Petrem Krajčim (NTM). Probíhá v NG - Veletržním paláci od 15. 11. 2007 do 6. 1. 2008, denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.