Ta má v současnosti nejen samostatnou výstavu v prestižní Špálově galerii, ale je také zastoupena na výstavě Diplomanti AVU 2008 a rovněž na šestém ročníku Bienále mladého umění ZVON 2008. Toto bienále v Domě U Kamenného zvonu pro Galerii hlavního města Prahy kurátorsky připravil (stejně jako minulý ročník 2005) filozof a teoretik umění Karel Císař.

Koťátková je také jediná z letošních absolventů AVU, která se bienále ZVON zúčastňuje. Pomineme-li dvě videoprezentace v prostoru šatny, patří Koťátkové samotný vstup do výstavy. Návštěvník si přede dveřmi expozice přečte upozornění, že „po vstupu do expozice se stáváte součástí výstavy“ (což je ovšem rovněž nenápadný exponát autora Jespera Alvaera) a už prochází přímo jedním z exponátů Koťátkové. Je to jakýsi koridor z dřevěných latí, organicky korespondující s gotickým interiérem galerie, je to však část autorčina cyklu Pasti. Další jeho komornější části jsou instalovány hned v první místnosti expozice.

Kurátor Karel Císař ostatně upozorňuje, že „většina prací byla vytvořena zvláště pro tuto výstavu, nebo pro ni byla nově adaptována či doplněna“. Podle jeho slov by „bienále by nemělo být pouhým místem, kde jsou prezentována díla mladých umělců, ale i prostorem, v němž jsou nastoleny podmínky pro jejich aktivní vnímání“.

Dvacítka mladých umělců prezentuje neobyčejné rozpětí technik a invence – od maleb, fotografií, trojrozměrných objektů přes videoprojekce až po audioexponáty, přičemž v řadě autorských projektů se tyto techniky a formy kumulují a prolínají. Jen namátkou – Petr Strouhal vystavuje cyklus fotokoláží v rozměru téměř miniaturním. Tak Jiří Skála instaloval kovový rám, na němž jsou pro dva posluchače zavěšena sluchátka, k nimž může divák zasednout a poslouchat záznam psychologického textu – exponáty nesou název Bude pojmenováno I a II. Nejrozsáhlejší prostor prvního patra zabírá multimediální projekt Kateřiny Šedé Furt dokola (akce a instalace), jenž už byl poprvé představen na letošním Berlínském bienále. Její expozice obsahuje živé akce, audio i videonahrávky a zkoumá možnosti překonávání bariér mezi lidmi.

Aluzí na předloňskou brněnskou výstavu Slavné brněnské vily je expozice Barbory Klímové, která formou fotografií, architektonických plánů i rozhovorů představuje část svého osobního výzkumu na toto téma. Ale nechybí tu samozřejmě ani humor. Tak třeba Jan Šerých pomaloval zeď, ale své dílo nazval „Slíbil jsem, že nikomu nepovím, co to znamená“. Jedním z nejoriginál­nějších exponátů je dílo Jána Mančušky s názvem Ten druhý, představující pásy černobílého filmu, na nichž zaznamenal proces, kdy poprosil manželku, aby mu začernila místa na těle, která si nevidí.

V samotném závěru výstavy, ze zdi poslední místnosti na nás hledí v makro zpodobnění akrylem na plátně oční duhovky Patricie Fexové Pravé oko, levé oko.

Výběr několika zmíněných autorů však neznamená, že by za pozornost nestáli i další autoři zde nejmenovaní, jako Baladrán, Bolf, Cenek, Havlíček, Hošek, Hrubá, Kalinová, Klímová, PAS, Smetana či Šimera. V každém případě diváka zaujme mimo jiné cit mnohých exponátů pro souznění s historickou architekturou galerie.