Velká skleněná stěna v obývacím pokoji zajíždí do země a propojuje interiér se zahradou. Ve třicátých letech to bylo téměř sci-fi, ale František a Milada Wawerkovi trávili „v budoucnosti“ každý den. Právě pohyblivá stěna je tou nejobdivuhodnější součástí Wawerkovy vily v Lipníku nad Bečvou, kterou pro syna velkoprůmyslníka a jeho ženu postavili v roce 1937 význační čeští architekti Elly a Oskar Oehlerovi.

Jedna z nejvýznamnějších funkcionalistických staveb v Česku je opuštěná a zarůstá psím vínem jako zámek v pohádce O Šípkové Růžence. Naděje, že přijde princ, který vilu zachrání, je mizivá. Sedmičce se však podařilo exkluzivně získat vyjádření jejího současného majitele i vypátrat posledního mužského potomka rodu, synovce původního majitele, právníka Karla Wawerku z Prahy.

„Lipenská vila je taková kapesní vila Tugendhat, ale chátrá. Jinde by byla opečovávaným skvostem,“ říká historik umění Pavel Zatloukal, který je spoluautorem knihy Slavné vily Olomouckého kraje.

Postavit na svou dobu futuristickou vilu byl před více než šedesáti lety pro Karla Wawerku velký sen. „O strýci, který vilu postavil, říkali, že byl geniální. Ten dům si tenkrát vyvzdoroval na svém tatínkovi a prosadil si, že bude tak modernistický. Pak si našel architekty a ti vycházeli z jeho představ,“ vzpomíná právník Karel Wawerka, jehož strýc přišel o vilu při znárodnění, což velmi těžce nesl.

Wawerkova vila dnes patří Františku Pivodovi. Ten ji koupil koncem devadesátých let od dědiců továrníka Wawerky jako součást většího obchodu. „Prodávali mi akcie továrny TOS Lipník a součástí obchodu byla i vila. Dům jsem nechal za tři miliony stavebně zajistit,“ říká Pivoda. Do nákladné rekonstrukce se pouštět nechce, ale nechce ani nechat vilu dál chátrat. „Jsem připravený předat ji neziskové nadaci, která mi zaručí, že se o tuto památku dobře postará,“ tvrdí Pivoda.

Wawerkova vila v Lipníku má za sebou velký příběh. Teď se diamant české architektury rozpadá.

Oprýskaná modrá brána přerůstající psím vínem dělí Wawerkovu vilu od zbytku světa. Stojí v Loučské ulici na kraji Lipníku nad Bečvou, ale z ulice ji přes stromy a listí téměř nelze ani zahlédnout. Ví o ní málokdo a přitom se jedná o unikátní funkcionalistickou stavbu s obrovským turistickým potenciálem.

I přesto, že je vila téměř zapomenutá, najdou se občas lidé, kteří ji hledají. „Není to časté, ale lidé se ptávají. Někteří se snaží vilu alespoň zahlédnout. Jsou to ale většinou jen velcí milovníci architektury,“ říká Věra Saňková z informačního centra v Lipníku.

Protiletecký kryt ve vile

Největší raritou vily ze třicátých let minulého století je velká skleněná stěna v obývacím pokoji, kterou lze pomocí speciálního mechanismu spustit do suterénu a propojit dům se zahradou. „Ještě v roce 2001 stěna fungovala,“ říká historik umění Pavel Zatloukal, který se tehdy do vily jako jeden z mála dostal.

Většinu stěn v interiéru a posuvné příčky pokrývalo ušlechtilé dřevo. Netradiční také byla dnes už ne moc viditelná venkovní barevná kombinace světlé omítky, karmínově zbarvených podhledů a sytě zelených dveřních a okenních rámů vily. Architekti mysleli téměř na všechno – součástí vily tak je i protiletecký kryt ve druhém podzemním podlaží.

„Ve třicátých letech bylo Československo funkcionalistickou špičkou. Tehdejší architekti dotáhli funkcionalismus k dokonalosti,“ říká architekt Ladislav Palko z Lipníka, který vilu před lety také navštívil. Podle něj jsou v ní učebnicové příklady minimalismu a postmodernismu. Podle Palka by podobná stavba dnes přišla zhruba na dvacet milionů korun.

Vynálezce Wawerka

Dům vyrostl v roce 1937 na přání syna lipenského továrníka, Františka Wawerky juniora vedle továrny na obráběcí stroje. Krátce po svatbě se do vily nastěhoval s manželkou Miladou. „Vilu strýce jsem zvenku vidět mnohokrát, dovnitř jsem se ale nikdy nedostal. Nejdřív proto, že ji znárodnili, pak patřila soukromému majiteli,“ vzpomíná synovec původního majitele, právník Karel Wawerka.

Jeho strýc byl podle něj výjimečná osobnost. „Byl geniální, takový polofilosof a navíc vynikající technik. Dokonce přišel na nějaké vynálezy,“ říká Wawerka.

Poklidného života ve vile si manželé Wawerkovi moc neužili. Do domu se nastěhovali v roce 1937, pak přišla válka, po ní znárodnění a o vilu nakonec přišli. „Přestěhovali se potom do Olomouce a dožili v panelákovém bytě v Karafiátově ulici,“ vypráví právník Wawerka.

Majitele vily Františka Wawerku navštívila v roce 1991 v jeho bytě v paneláku v Olomouci Magdalena Gladišová. Psala o něm tehdy článek do místního tisku. „Bylo to těsně po revoluci a do té doby byla spousta věcí tabu. Kauza Wawerka byla jedna z nich, věděla jsem ale, že tito manželé existovali. Měli jsme totiž doma cihly s nápisem W a na kanálech byly nápisy Wawerka. Starý pan Wawerka byl takový lipenský Baťa,“ vzpomíná Magdalena Gladišová.

Na tehdy jedenaosmdesátiletého muže si vzpomíná jako na velmi příjemného člověka. „Ukazoval mi fotky vily, přišlo mi neuvěřitelné, jak byla moderní. Navíc, vůbec nebyl zahořklý z toho, co ho potkalo. Byla jsem překvapená, jak velká osobnost Wawerka byl,“ říká Gladišová. František Wawerka zemřel v roce 2000 v Olomouci, jeho žena Milada ho přežila o devět let.

Zchátralý skvost

Funkcionalistický dům je dnes prázdný. „Rekonstrukce by podle projektu a požadavku památkářů stála zhruba čtrnáct milionů korun, což je vzhledem k okolí vily ekonomický nesmysl. Ti samí památkáři nechali vilu obestavit barabiznama, a tak podle mého názoru devalvovali možnost řádné rekonstrukce této památky za komerčních podmínek,“ tvrdí současný majitel vily František Pivoda.

Jestli existuje možnost opravit dům pomocí peněz z evropských fondů, Pivodu nezajímá. „Nemám čas ani energii bojovat s českým úředníkem,“ vysvětluje Pivoda. Nabízí ale řešení, jak památku zachránit. Je ochoten ji předat neziskové nadaci.

„Přesná částka potřebná na opravu vily se nedá určit. To je otázka veřejné soutěže,“ říká pracovník přerovské pobočky Národního památkového ústavu Josef Březina. Že si rekonstrukce vyžádá vysoké náklady, je ale podle něj jasné.

Ještě není pozdě

Co tedy bude s vilou? Podle architekta Palka už není Wawerkova vila k normálnímu bydlení použitelná, ale dokáže si představit, že by ji využívalo například město nebo jiná instituce jako reprezentativní budovu. „Náklady na opravu by pak nemusely být zas tak vysoké. Záleží, pro jaké účely by se opravovala, jaký materiál by se použil,“ domnívá se Palko.

Podle něj i historika umění Zatloukala však stále ještě není na záchranu vily pozdě. Čas se ale krátí.