Manželé Lucie a Jiří Zeronikovi mají ze všeho nejradši silvestr. Sedí se skleničkou „šampáňa“ před prosklenou stěnou obýváku a koukají před sebe. Pod nimi vybuchuje v gejzírech rachejtlí a ohňostrojů Liberec. „Vydá to nad všechny zábavné pořady a estrády,“ tvrdí svorně.

Šedá kostka

Jejich dům pod lesem v Liberci-Horním Hanychově vypadá z dálky jako šedivá kostka – bez balkonů, terásek a sedlové střechy. „Mohli jsme si vybrat. Buď ho otočit proti svahu na jih a koukat na Ještěd, anebo na severovýchod, mít Ještěd za zády a pod sebou Liberec. To druhé zvítězilo a jsme náramně spokojení,“ říkají.

Když odšoupnou skleněnou stěnu obýváku, mají obývák další – venku na velké zahradě. Spíš na louce. „Nesázeli jsme tam ovocné stromy, jen to, co běžně tady v kraji roste. Hodně ovoce. Za dvacet let tu bude slušný ovocný sad,“ říká Zeronik.

Celé spodní patro domu je propojené – kuchyň a obývák laděné do černa, šeda a červena. Ústí do herny dětí. Tmavě šedá nosná stěna s krbem je z litého betonu.

„Když roztopíme krb, ohřeje se a vytápí dům,“ poznamenala majitelka. Stejně jako celý dům, je i interiér jednoduchý a účelný. „Nesnáším dečky, poličky a dekorativní zbytečnosti. Jsou to jen lapače prachu. Dokonce jsme ani nechtěli dlaždice v kuchyni, protože ve spárách se drží špína. Podlahu máme jednolitou,“ ukazuje Lucie Zeroniková. Kuchyň a pokoj jsou propojeny s hernou. V celé vile není nevyužitý centimetr, nejsou tam zákoutí a hluchá místa. „Občas to chybí. Občas člověk potřebuje něco vyhodit, odložit, schovat, a tady není kam,“ přiznává Zeronik.

Zeronikovi stavěli jeden rok. Stavba byla rychlá, ale najaté firmy museli hodně hlídat.

„Pořád se nám snažili vnutit věci tak, jak je dělají jinde. Například na trámech na garáži nám začali něco vyřezávat, v prosklené stěně nám chtěli udělat sloupky. Nechápali, proč na podlaze nemáme dlažbu a v koupelně kachlíky,“ líčí Zeroniková.

Klame tělem

Dům se jmenuje dřevěný, ale název klame, hlavní stavební materiál je beton, jen stěny jsou obložené obyčejným smrkem. „Nenatřeli jsme ho, proto získává šedou patinu. Ta se zatáhne, a dřevo je odolné vůči houbám a plísni,“ upřesňuje liberecká architektka Jana Medlíková, autorka návrhu.

Její dílo se dostalo i do knihy Slavné vily Libereckého kraje. Stejně jako dům architekta a proděkana fakulty architektury Technické univerzity Jiřího Suchomela. Jeho dům dostal v knížce název Vila v Harcově, přestože právě tomuto označení se Suchomel dost brání.

Slovo vila nepoužívám

„Nepoužívám slovo vila. To, co v Liberci stojí, jsou až na výjimky rodinné domy,“ upřesňuje. Výraz vila pochází z italštiny a znamená rodinné sídlo bohaté šlechty. V češtině zámek. Je reprezentativní a často dominuje krajině.

V Česku má vila i špatnou nálepku. Ten si postavil vilu, říkají o někom. Jinými slovy: topí se v penězích a kdoví, kde je sebral. „Jsou lidé, kteří si postaví barák snadno, protože na to mají, pak jsou ti, kteří ho staví s odřenýma ušima. To je můj případ,“ vysvětluje Suchomel. Jeho dům v kopci v libereckém Harcově tvoří s dvěma nejbližšími sousedy celek.

„Vlastně mě k jeho stavbě donutily okolnosti. Dům, ve kterém jsme bydleli, koupil soukromník. Choval se tak, že bylo brzy jasné, že se musíme přestěhovat. Pak přišli dva kolegové ze Sialu, že v Harcově je k mání parcela. Na skvělém místě s vyhlídkou na Liberec a ještědský hřeben, tak jsme do toho šli,“ popisuje Suchomel.

Za projekt sice ušetřil, ale jinak všechno prodal. Vybral spoření a zadlužil se. „Když poprvé najel na pozemek bagr, byl jsem rozechvělý a v duchu jsem počítal, kolik každé hrábnutí stojí,“ poznamenává architekt. Maloval s představou, že bude užitečný a vhodný pro rodinu, ne zbytečně velký a něco mezi městským domem a vesnickým stavením. „To první prezentují hrubé betonové kvádry, to druhé dřevěné obložení a přístavky,“ podotýká Suchomel.

Křesla k vyhlídce

Navrhoval si i vnitřek domu. „Do toho mi ale dost mluvila manželka. Základem je společný prostor k bydlení, s posezením u krbu ze světlých cihel a kuchyní a velkou knihovnou,“ ukazuje architekt velkou podélnou halu s křesly natočenými na televizi na vyhlídku do kraje.

Pracovnu ani ateliér ale nemá. „Už na ně nezbylo. Ještě, že už jsou děti z domu, a můžu pracovat v jejich pokoji. Manželce se to ale nelíbí. Chtěla by pokoj pro vnoučky a návštěvy,“ líčí. V prosinci zaplatí poslední splátku. A pak si konečně oddychne. Hotovo ale stejně nemá. A ještě dlouho mít nebude. „Ještě nám zbývá příjezdová cesta. Na té se musíme domluvit s kolegy,“ dodává architekt.

Trafačka na Horské

Když začala vyrůstat jedna z prvních novodobých vil na Horské ulici v Liberci, lidé se ptali: to je nějaká trafostanice?

„Vila je opravdu hodně zvláštní a hlavně byla jednou z prvních, takže lidé ještě nebyli zvyklí,“ komentuje liberecký architekt Filip Horatschke, který dům navrhoval pro libereckého stavitele.

Dům je osobitý tvarem i barvou. Je totiž v polovině zkosený a skoro černý. Kolem vznikla a stále vzniká čtvrť rodinných domů. Hned přes ulici roste jeden s polooválnou oplechovanou střechou jako rozpůlený ořech. „Zakryl nám ze spodního patra výhled na Ještěd. Jinak se nám tu bydlí hezky,“ říká mladá obyvatelka černého domu. Horatschke tvrdí, že majitel a architekt musí plout po stejné vlně. „Jinak bude z výsledku paskvil a spokojený nebude ani jeden,“ doplňuje Horatschke.

více o Dřevěném domě v Liberci-Horním Hanychově

více o vile v Harcově