Simon Mawer nepopírá, že byl slavnou brněnskou vilou inspirován, právě naopak. Návštěvu „skleněného pokoje“ zdůrazňuje jako velmi silný moment, v němž byl osloven otevřeností a čistotou moderního prostoru. Vila Tugendhat je skutečně jedním z výjimečných míst, kde moderna plně rozvinula všechny své přednosti.

Kromě zahraničních ocenění zvučných jmen (kniha například získala nominaci na Man Bookerovu cenu) byl Skleněný pokoj nominován také na ocenění Magnesia Litera 2010. Na začátku května byla v Praze prodána filmová práva, v této souvislosti se hovoří o tom, že by snímek mohl režírovat Jan Hřebejk. Předpokládá se, že alespoň část natáčení by se měla uskutečnit v brněnské vile Tugendhat, která je nyní v rekonstrukci. Předpokládané dokončení prací však můžeme očekávat teprve v roce 2012.

Vila Tugendhat

V letech 1929 - 1930 si novomanželé Grete a Fritz Tugendhatovi postavili vilový dům na exkluzivní stavební parcele, kterou daroval Gretě její otec Alfred Löw-Beer. Projekt domu objednali u Ludwiga Miese van der Rohe (1886 - 1969), který přijel v září 1928 do Brna a na sklonku téhož roku předal novomanželům hotový projekt. V červnu 1929 zahájila brněnská stavební firma Mořice a Artura Eislerových realizaci. Za přispění řady domácích i zahraničních firem byla stavba za rok a půl dokončena.

Volně stojící třípodlažní vila je zasazena ve svažitém terénu, přičemž do prvního podlaží (suterénu) je situováno technické zázemí. Druhé podlaží (přízemí) tvoří především hlavní obytný a společenský prostor se zimní zahradou, dále kuchyně s příslušenstvím a místnosti pro personál. Ve třetím podlaží (patře) s hlavním vstupem z ulice jsou ložnice rodičů, dětí a vychovatelky, příslušenství a rozlehlá terasa. Konstrukci omítnuté stavby tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné výplňové zdivo. Na terasách a schodištích je položen travertin. Subtilní nosné pilíře na půdorysu kříže mají v obytné části chromování s vysokým leskem. Funkční zóny obytné haly náznakově oddělují pouze dvě pevné stěny, jedna z onyxu a druhá z ebenového dřeva, další rozdělení prostor umožňovaly sametové a hedvábné závěsy. Se zahradou mohl být kontinuální „plynoucí“ prostor interiéru přímo propojen spuštěním dvou velkých okenních tabulí do suterénu.

Neoddělitelnou součástí domu byla zahrada se zatravněnou loukou a několika solitérními stromy, kterou Mies navrhl spolu s brněnskou architektkou Grete Roderovou-Müllerovou.

Mies van der Rohe navrhl i vnitřní vybavení domu. Nábytek byl převážně z trubkové nebo pásové oceli a z ušlechtilého dřeva. Nechyběla zde křesla Barcelona, přičemž další dva typy sedacího nábytku byly pojmenovány podle brněnské vily - křeslo Tugendhat a židle Brno. Prostor piana nobile oživilo později jediné výtvarné dílo od Wilhelma Lehmbrucka, socha Ohlížející se dívčí torzo. Technické vybavení domu mělo nejvyšší dobovou úroveň, takže vila byla přirovnávána k nejmodernějšímu Mercedesu.

Od roku 1994 je vila ve správě Muzea města Brna, které ji zpřístupnilo veřejnosti. V roce 1995 jí byl udělen statut Národní kulturní památky a v prosinci 2001 byla zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V současné době se dokončuje trojstupňová dokumentace rekonstrukce, která se uskuteční v nejbližší době.

Vila Tugendhat je od 1. 1. 2010 v rekonstrukci

"Mělo by ... v prvé řadě jít o zachování ještě dochované vzácné původní substance, teprve v druhé řadě o otázku, jakými materiály a metodami má být technicky a esteticky rekonstruována původní podoba Miesovy architektury". "A nešlo by vzhledem k historii domu Tugendhat o úděsnou konotaci, kdyby po rekonstrukci návštěvník mohl říci: Vypadá to tak, jako by se nic nestalo?"
Ivo Hammer,
Surface is interface, 1998

Podrobnější informace o vile, její rekonstrukci a plánovaném znovuotevření: http://www.tugendhat-villa.cz/