Také vojvoda Křesomysl, oslepen leskem stříbrných plíšků, kovkopům od Jílového a Březového vrchu přál, ačkoli jeho praotec byl Oráč. Mnozí vladykové a starostové vsí se houfem sbíhali na Vyšehrad a žádali vojvodu, aby kutače rozehnal a kázal jim věnovat se polím. Zvláště odbojně si vedl Horymír, vladyka neumětelský. I došlo mezi horníky a Horymírovou čeledí k vádám a střetům: Neumětely hořely, také důlní jámy na oplátku rozvaleny a chatrče kutačů rozmetány. Když Horymír se svými lidmi dokončil ničivé dílo, nasedl na věrného bělouše jménem Šemík, jenž s ním, neřízen, toliko o vlastní vůli, jako zázrakem uháněl - a přímo k vojvodovu sídlu. Když slunce opět vyplulo na hladinu oblohy, Šemík stál se svým pánem před vyšehradskou bránou.

Horymíra ke ztrátě hrdla, leč blahovolně svolil, aby se vladyka ještě naposledy projel na svém milovaném koni. A dál to dobře známe: skok po náspu a druhý mocný skok přes roubenou hradbu... a kůň letí jako pták a vyšehradské shromáždění užasle hledí, jak tam dole v údolí, rovinou uhání Šemík s Horymírem, kamsi k Radotínu. Tak vypovídá pověst. Ale není to pointa našeho příběhu.

My klademe důraz na okamžik, kdy si Horymír, obdařen vladařovým povýšeneckým svolením, došel pro Šemíka do vyšehradské stáje. "Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němu tichým hlasem, a Šemík zařehtav, radostně hrabal přední nohou, až dláhy duněly," praví pověst doslova. A teprve potom došlo k bájnému skoku... A kam že kůň s jezdcem dopadli? Naštěstí je tu jiná vypravěčská dílna, jež nehovoří o údolí směrem k Radotínu, nýbrž o tom, že Šemíkovy šlépěje byly spatřeny "na zlíchovském vrchu, v tom místě, kde stojí okrouhlý kostelíček sv. Filipa a Jakuba".

A to je náš příběh!

Příběh o pradávné úctě k poctivé práci, nikoli k lákadlům blyštivých pozlátek, o statečném boji za její prosazení a uznání, a o sounáležitosti s živými tvory, která to všechno korunuje, podporována veselou lidskou myslí - neboť Horymír, doplachtiv se Šemíkem šťastně na levý vltavský břeh, radoval se prý natolik hlasitě, že se jeho smích stal součástí názvu osady Smíchov, jež tam mnohem později vznikla.

A třeba to ani nebyl s m í c h, jenž dál Smíchovu jméno, třeba za ně může s m í c h á n í obyvatelstva, které se za časů panování krále Karla IV. valilo do nového sídliště ze všech koutů Prahy. A třeba naše vyprávění nestojí za špetku tabáku, neboť je nemůžeme doložit jediným faktem. To všechno není důležité. Důležité je, že příběh tušíme, že o něm víme: je to příběh Smíchova, jehož kotva vězí v dobrém, spolehlivém, životodárném kotvišti.

Slavné stavby

Přejeme Vám příjemné čtení a pěkné letní procházky pražskými ulicemi...