SlavneVily.czSlavneVily.cz

Slavné vily.cz - Slavné vily Čech, Moravy a Slezska

Skočit na obsah

Architoulky Přemysla Veverky: Čtrnácté

Přemysl Veverka - 14. 3. 00:00
Architoulky Přemysla Veverky: Čtrnácté

Píšeme o vilách zcela samozřejmě, jako by tady byly odjakživa, ale není tomu tak. Vily v dnešním slova smyslu se začaly v Praze objevovat zhruba od sedmdesátých let devatenáctého století. Stalo se tak poté, kdy se v Praze konaly roku 1861 obecní volby, první po pádu Bachova absolutismu, a v nichž nad svými německými soupeři překvapivě zvítězili představitelé českých politických uskupení, jak uvádí Rostislav Švácha v knize Od moderny k funkcionalismu.

Vládu nad dávným centrem českého státu tehdy získali reprezentanti českých podnikatelů a majetného českého měšťanstva a mohli v něm začít realizovat cíle, jež směřovaly k emancipačním snahám českého národa, provázejícím jeho novodobé formování. Vznikaly nejen budovy s kulturním posláním, inspirované výrazným vlasteneckým smýšlením a zároveň představující klenoty české architektury 19. století (Národní divadlo, Dům umělců, Národní muzeum), ale především množství staveb veřejného charakteru. A také domy rodinného bydlení.

Schubertova vila se zahradou

První pražské vily, třeba Lannova v Bubenči, Gröbeho v Havlíčkových sadech na Vinohradech nebo Schubertova v Liboci, které demonstrují bohatství svých stavebníků, prvořadých podnikatelů, nesou výrazné ohlasy renesanční, klasicistní nebo antické architektury a spadají do období historických slohů. Ne každý odborník však považuje historismus za etapu uměleckého přínosu. Například významný architekt Otakar Novotný (1880–1959) se ve své knize Jan Kotěra a jeho doba (1958) vyslovil o historismu kriticky a poznamenal, že to vše je „vlastně nezbytný důsledek hlubokých hospodářských a sociálních proměn, jež ve třicátých letech XIX. století přivodil stroj“ /…/, což „znamenalo vzrůst kapitalismu, odvádění pozornosti od kulturních hodnot ke kořistnickým zájmům jednotlivců a malých skupin“. /…/ „Označíme-li celé toto pobiedermeierovské období, toto potácení od historického slohu k jinému, jako historismus, nalezli jsme jen krásné slovo pro všechna poblouznění.“ Novotný zároveň oceňuje skutečné hodnoty historismu, například Národní divadlo či některé práce Ullmannovy a Barvitiovy nebo Zítkovu kolonádu v Karlových Varech.

Chci tím připomenout, že architektonická díla, domy rodinného bydlení nevyjímaje, jsou vždycky produkty doby, v níž vznikaly a vznikají, a že představují pevnou součást daného společensko-politického období, dokonce o tomto období vypovídají. A jako se společnost proměňuje, vyvíjí se i architektura. Tak třeba zmíněné první pražské vily se velikostí stavby i pozemku podobaly spíše malým zámkům než domům pro rodinné bydlení. Charakterizovala je velká přijímací hala, obestavěná salony, pracovnami, knihovnami, ložnicemi. Tato pompézní dispozice prodělávala v následujících desetiletích významné změny.

Koulova vila

Když si rodinné domy začali pořizovat – zhruba od začátku 20. století – příslušníci středních vrstev, museli se spokojit jak se značně menšími pozemky, tak i stavbami. Znamenalo to opustit někdejší dispozici a přistoupit k novému půdorysu. Šlo o to, že se dům musel posunout k jedné straně pozemku – aby na něm zbylo místo pro malou zahradu – nejčastěji směrem do ulice. Z toho vyplynula nutnost umístit dvě základní části domu tak, aby „provozní“ prostory mířily do ulice a k severu, zatímco „obytné“ do zahrady a k jihu. Historikové architektury hovoří o moderní „přeskupené“ dispozici.

A jsme u další známé pravdy, kterou však neškodí občas si zopakovat: vily jsou nejen „dětmi“ své doby, ale i svých tvůrců. A tak poznamenejme, že uplatňování jednoho či druhého typu dispozice příliš nesouviselo s uměleckým názorem architektů. Například u Jana Kouly (1855–1919), výrazného představitele pozdního historismu, bychom zřejmě předpokládali, že při projektování vlastní vily v roce 1895 navrhne tradiční půdorys, ale opak je pravdou. Jeho dům v pražské Bubenči charakterizuje právě už „přeskupená“, moderní dispozice. K pozdnímu historismu však odkazuje malebná, chce se říci emocionální podoba domu, vycházející z „estetiky dojmu“, jíž se pozdní historismus zaštiťoval a jejímž prostřednictvím měla stavba vyvolávat „dojem“, měl na pozorovatele zapůsobit „účinkem“, měla „mluvit“, a to vše kladlo důraz na zdobnost průčelí.

Vila Jana Náhlovského

Na druhé straně modernista Dušan Jurkovič (1868–1947), slovenský architekt působící převážně v Brně, ještě v roce 1907 navrhuje nedaleko Koulova domu vilu Jana Náhlovského – a umisťuje do ní tradiční centrální halu, obestavěnou místnostmi různých funkcí. A přece konzervativního Koulu a modernisticky cítícího Jurkoviče cosi spojuje – záliba v lidovém stavitelství, folkloru a národopisu. A inspirace anglickým typem rodinného bydlení, jenž tehdy udával vilové architektuře tón, například realizací schodišťové haly. Koulovi i Jurkovičovi je rovněž blízký smysl pro romantiku, jak to obě vily dokazují.

A tak se opět přesvědčujeme, že architektura stejně jako jiné umělecké obory sice podléhá jistým obecným zákonitostem, zejména vazbě na dobu vzniku a z ní vyplývajícím zásadám a postulátům, ale že každá konkrétní stavba zároveň představuje individuální dílo, jemuž tvar i duši vtiskl její tvůrce. K čaromocím architektury patří i skutečnost, že je jakýmsi společným atlasem jak umělecko-technických výkonů, tak i dobového vkusu stavebníků, a touto provázaností mezi „stvořitelem“ a „člověkem“ zaujímá prvořadé postavení mezi svědky vypovídajícími o tom, jací jsme byli a jací jsme.

Titulní fotografie: Gröbeho vila

Názory ke článku

Ke článku nebyly zatím napsány žádné názory. Můžete být první!

Prosím všechny čtenáře, aby v příspěvcích nepoužívali sprostá slova či napadající a jakékoliv osočovací výrazy. Děkuji mnohokrát. Vaše SlavneVily.

Nový příspěvek do diskuse



(nechte pole nevyplněné) tři plus tři? (číslo)

Hodnocení článku

Nejlepší známka je 1, nejhorší známka je 5.
Průměrné hodnocení tohoto článku je: 1.8
(hodnotilo 12 čtenářů)
TOPlist SEO Rozcestník