Architektura je jedinečné zjevení také proto, že v ní doslova srůstá technické a estetické působení s lidskými osudy. Vždyť v dílech architektů lidé žijí, takže v nich zanechávají otisky své doby, své názory, vztahy a city, zrození i smrt. Říká-li se o historii, že je pamětí národa, pak říkám, že architektura je pamětí zdí.

^{Chýnovská Bílkova vila}

A tak se dívám na patrovou vilu Františka Bílka v chýnovské Údolní ulici, kterou si tam sochař, grafik, ilustrátor a jistě i náboženský myslitel na zahradě otcovského stavení roku 1898 – jako šestadvacetiletý – podle vlastního návrhu postavil. A pojal ji nejen jako přístřeší pro sebe a své důvěrné přátele, ale i jako do jisté míry monumentální sochařský ateliér, realizovaný v celé polovině domu v podobě „anglické schodišťové haly s úzkým ochozem na úrovni prvního patra“, jak píše Rostislav Švácha v knize Slavné vily Jihočeského kraje (Foibos ve spolupráci s dalšími institucemi, 2007). Tentýž autor poznamenává, že Bílka inspirovala anglická vilová architektura z konce 19. století, tedy i „úcta k přírodním materiálům (…), k neomítaným cihlám stěn a dřevu, které sochař použil pro štíty, balkony, venkovní schodiště i pro šikmé podpěry mansardové střechy“.

Ale já už stojím před jižní stěnou pozoruhodného domu a v úžasu hledím na štukový reliéf, Bílkovo dílo, zobrazující matku, která zahaluje nahého syna, a doprovodný nápis „Jsme přikryti“ mi zní jako magická formule. Není pochyb, že tvůrce chtěl touto stavbou „přikrýt“ nejen sebe, svou vlastní existenci, ale zřejmě i pocit zoufalství nad vinami člověka, který Bílka v jeho raném období provázel, možná i zklamání, jehož se mu po stipendijním pobytu v Paříži roku 1891 dostalo. Příslušná komise v čele s J. V. Myslbekem a Vojtěchem Lannou prohlásila Bílkovo stipendium za promarněné, odňala mu je a dílo mladého sochaře, inspirované silným náboženským cítěním, odsoudila. Ostatně, obrazy zklamání, zoufalství či viny nejsou symbolistickým umělcům cizí – a František Bílek jím nepochybně byl. Dokazují to i reliéfy, jež vytvořil na dalších stěnách chýnovského domu a které představují ucelený „ikonografický program zachycující lidský život od zrození k dospělosti a zániku“, jak jsem se dočetl v jisté studii.

^{František Bílek}

A to je klíč k přátelství, jež mezi Františkem Bílkem a o čtyři roky starším básníkem Otokarem Březinou vzniklo. Březina, signatář manifestu České moderny z roku 1895, žijící samotářsky jako učitel v Nové Říši na Moravě, přijíždí za Bílkem do Chýnova často a dva velcí symbolisté si podávají ruce. A jsou to ruce Bílkových figur, jež sochař umisťuje do výmluvně patetických poloh, ať už ruce nešťastně svěšené k zemi nebo mocně se vzpínající k nebesům, jsou to i Ruce Otokara Březiny, jak zní název jeho básně ze stejnojmenné sbírky z roku 1901, kterou Bílek doprovodil ilustračními díly. „Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, / jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva / a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím,“ píše Březina.

„Ruce milionů“ se sice v chýnovském domě nepotkávaly, ale „magický řetěz“ tvořilo pouto, jež se tam mezi Bílkem a Březinou vytvářelo. Stejně často přijížděli další přátelé, básník Julius Zeyer, o jedenatřicet let starší než sochař, a malířka Zdenka Braunerová. Vždycky si měli co říci. A tak paměť zdí dosvědčuje, že vila Františka Bílka v Chýnově je součástí kulturněhistorických a společenských proměn, které přelom 19. a 20. století provázely. Jedno mi však jasné není – proč Bílkovi přátelé říkali tomuhle domu „chaloupka“. Vždyť mnohem víc než stavení z venkovského románku stavba připomíná sídlo vizionářského vhledu, mystiky a vzepětí ducha.

^{Interiér chýnovské „chaloupky“}

Bílkova pražská vila
Bílkova vila v Chýnově