Tehdy ho už pojilo dvouleté, vskutku opravdové, jaksi duchovně vycizelované přátelství s Juliem Zeyerem, o jedenatřicet let starším a umělecky zralým prozaikem, básníkem a dramatikem, generačně náležejícím k lumírovcům, typem tvorby k novoromantismu. Mohlo by se zdát, že přátelství symbolisty Bílka se symbolistickým básníkem Otokarem Březinou mělo na sochařův tvůrčí rozvoj rozhodující vliv, ale Zeyerova stopa byla v Bílkově osudu přece jen výraznější, třebaže jí čas příliš nepřál. Když Zeyer v lednu 1901 zemřel, Bílek vymodeloval příteli nekonvenční pomník: zjev básníka na této plastice "dramaticky uniká vzhůru z víru rozbouřených vod, v jejichž fatálním proudění rozeznáváme masky těch, kteří s ním byli pozemsky spojeni," napsal Petr Wittlich. Svým ztvárněním tradičního symbolistického motivu, fatality vln, Bílek vyjadřuje touhu překonat depresivní omezení, s nimiž se sochař v posledním desetiletí devatenáctého století vyrovnával a která mimochodem traktovala i dobová dekadence.

^{František Bílek}

Právě pro schopnost naplňovat staré abstrakce všelidského utrpení novými obsahy, novými symbolistickými představami si dílo Františka Bílka získávalo uznání. Například na výstavách spolku Mánes zaujímaly jeho práce často prvořadé postavení. Není divu, že si umělec uvědomoval, že jeho místo zřejmě není v jihočeském městečku Chýnov, ale v Praze. Jenže hlavní město představovalo pro introvertního, sebestředného venkovana, nábožensky hluboce zakořeněného, centrum nectností tehdejší doby. Jak se dočítáme ve stati Jindřicha Vybírala Obnova architektury v díle Františka Bílka (František Bílek, katalog, vydala Galerie hlavního města Prahy, 2000), sochař se v korespondenci svěřil: "Ta vřava, ten řev a let toho vinou a kletbou a vášní a bídou se vlekoucího lidu mně nutily slzy v modlitbách za naši spásu." Po návštěvě Prahy však v jiném dopise píše: "Ach, bylo mi tam dobře. Bylo by mne tam třeba. Bylo by tam trpněji, ale lépe."

Bylo, zdá se, rozhodnuto. Bílek se roku 1902 oženil a manželé se krátce poté přestěhovali do Prahy. Bydleli na několika adresách. Jenže Bílek se vyznává: "Usiluji vždy víc a více o kousek půdy své, odkud bych žádnou přesilou nebyl vypovězen. Chci sobě tvrz sebeskrovnější vybudovat – tvrz vyššího království zde na zemi." A tak se zrodil jedinečný dům na jedinečném hradčanském pozemku, na místě rušených barokních hradeb, konkrétně na nároží při vyústění Chotkovy silnice. Stavba podle Bílkova návrhu probíhala v roce 1911, začátkem následujícího roku se Bílkovi nastěhovali.

^{Bílkova vila na pražských Hradčanech}

Pražská vila připomíná chýnovskou snad jen režným zdivem a faktem, že jsou oba domy rozdělené na ateliér a obytnou část. Ale jinak je "svatyně nad Prahou" (J. Vybíral) úplně jiná než "chaloupka" v Chýnově. Přitom je jisté, Bílek vnesl do pražské stavby svůj duchovní obzor v celé šíři, formovaný a precizovaný o mnoho let dříve, a jistěže rovněž v hloubavých vizionářských rozhovorech jakož i korespondenci s Juliem Zeyerem. Oba muže, nesouměřitelné uměleckou zkušeností i věkem, pojila zjitřenost dvou vypjatých individualit nad všeobecnou krizí, jež českou společnost na přelomu století postihla, stmelovala je také nespokojenost s moderním materialistickým světem, který zavrhl podle jejich názoru pravé hodnoty, a rovněž pohrdání racionálními řešeními, jimiž se zaštiťovali intelektuální měšťáci. Cesta Bílka a Zeyera vedla hlubokým spirituálním soustředěním, při němž náboženská víra a umělecká tvorba splývaly – a tak se rodí čin.

Svůj čin, pražskou vilu, Bílek charakterizoval v časopise Styl: "Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. /…/ Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou." Čili: zasít, vypěstovat, sklidit a nasytit bližní, to je jeden ze základních smyslů života – a Bílek ho vtiskl své pražské vile.

Můžeme hovořit o grandiózně pojaté rovné střeše domu, v českém prostředí v té míře dosud neznámé, nebo o stopě kosy sklízející obilí, která je jakoby obsažena v prstencovitém zakřivení půdorysu stavby, či o řadě symbolistických motivů, jimiž je obdařen i její interiér, včetně odkazů k soukromí sochaře-architekta, jeho manželky a dvou dětí. Můžeme poznamenat, že se o Bílkově pražské vile dočteme také v publikacích Slavné pražské vily a Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, vydaných péčí Foibosu ve spolupráci s dalšími institucemi. Ale zážitek, jenž přivede k závrati, nás teprve čeká, až do domu v ústí Chotkovy silnice vstoupíme a ocitneme se tak vprostřed duchovního světa Františka Bílka. Vila, kterou spravuje Galerie hlavního města Prahy, prošla generální rekonstrukcí a nyní je opět přístupná veřejnosti, a to spolu s expozicí umělcova díla.

^{Chýnovská Bílkova vila}

Bílkova pražská vila
Bílkova vila v Chýnově