Narodil se tam 7. prosince 1856 a složme mu první poklonu: dožil se necelých devadesáti osmi let! Jeho rodný dům, statek s rozlehlým dvorem, jemuž se podle posledních majitelů, rodiny Voříškových, říkalo Voříškovna, byl stržen někdy v 80. letech minulého století, ale pamětníci vzpomínají, že tam na letní pobyt zajížděl jistý ing. Václav Klaus, tehdy ještě veřejnosti neznámý muž, a vyznačoval se prý tím, že buď hrál volejbal, nebo četl. Dům sice už není, avšak rodákova památka zůstala uchována – Josef Fanta se stal 1. března 1947 čestným občanem Sudoměřic u Tábora. Památník v tamějším parčíku na náměstí architekta rovněž připomíná.

^{Osazování reliéfu Hobzekovy vily v Hradci Králové}

Josefa Fantu – prosadí se rovněž jako návrhář nábytku, malíř a autor řady publikací – zřejmě provázelo kromě píle a nadání i štěstí. Po absolvování pražské techniky vstoupil do ateliéru Josefa Zítka, architekta Národního divadla, a poté se stal asistentem Josefa Schulze, který projekt Národního divadla po jeho požáru roku 1881 převzal. Fanta se tak mohl stát autorem výzdoby několika salonků tohoto svatostánku, ale hlavně vytvořil novorenesanční lampu, sloup uličního osvětlení, stojící před starou divadelní budovou a považovaný za nejkrásnější v Praze.

Třebaže se po prvotním obdivu k novorenesanci Fanta přiklonil k tajuplnému kouzlu secese, stále zůstával tvůrcem pozdního historismu a stál tak v jedné řadě s vrstevníky, narozenými rovněž v 50. letech 19. století, Václavem Roštlapilem, Osvaldem Polívkou, Antonínem Balšánkem, Josefem Sakařem, Bedřichem Ohmannem a hlavně Janem Koulou. Tito tvůrci nechápali svou vazbu k architektonické minulosti jako kopírování starých vzorů, nýbrž jako prostředek k rozvíjení vlastní fantazie, tedy k tvaroslovnému obohacení stavby, přičemž zdůrazňovali vlastenecký ohled na tradici domácí. Josef Fanta aktivně prožíval asanaci a přestavbu Josefova a části Starého Města, probíhající na přelomu století, jednoho z nejrozsáhlejších a zřejmě i nejspornějších urbanistických projektů hlavního města. Byl totiž spolu s Josefem Zítkem, Josefem Schulzem, Bedřichem Ohmannem a dalšími členem umělecké komise, zřízené roku 1896, která byla poradním orgánem rady královského města Prahy v oblasti urbanistiky. V tomto a už i předchozím období docházelo k mohutnému stavebnímu rozvoji, mnohé objekty se bouraly, pozemky parcelovaly, vznikalo množství staveb obchodních, průmyslových i celé bloky nájemních domů, takže podnikatelům kynuly nebývalé zisky, a ani zmíněná umělecká komise nedokázala často čelit stavebnímu chaosu, jenž v Praze vznikal. Josef Fanta je kromě jiného autorem Hlávkových kolejí v Praze, domu Hlahol na pražském Masarykově nábřeží, hvězdárny v Ondřejově či Mohyly míru na Brněnsku na paměť bitvy u Slavkova. Z  Fantových projektů rodinného bydlení připomeňme vilu Kouřimka na náměstí T. G. Masaryka v Poděbradech, o níž se dočteme v knize Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, vydané péčí Foibosu a dalších institucí.

^{Vila Františky Geisselreiterové, „vila Kouřimka“}

Fantova budova ministerstva průmyslu a obchodu ve staroměstské ulici Na Františku vyvolala v době svého vzniku roku 1932, v časech rozvoje konstruktivismu, nemalé rozpaky u odborné veřejnosti, a to pro masivní železobetonový skelet se secesními prvky, korunovaný prosklenou kopulí. Nicméně japonští turisté ji dodnes nadšeně obdivují. Připomíná jim obchodní palác v Hirošimě, kterou atomový výbuch roku 1945 nesmetl a z něhož zůstala ohořelá budova s kopulí. Autorem hirošimského paláce byl shodou okolností Fantův vrstevník český architekt Jan Letzel. Nejvýznamnější dílo Josefa Fanty představuje přijímací budova Hlavního nádraží v Praze (Wilsonova, Františka Josefa I., 1901–1909), jedinečný projev secese, realizovaný „neklidnou siluetou, bohatou plastickou výzdobou a rozličnými slohovými motivy“, a přece uzavřený „potřebnou kázní a řádem“ (Rostislav Švácha).

Uplyne pouhých deset let po dokončení monumentální stavby a žáci profesora Fanty ze studia architektury na pražské technice, třeba Karel Honzík, Evžen Linhart, Vít Obrtel nebo Jaroslav Fragner, varovně vztyčí prst. „Samozřejmě, že jsme si šli prohlédnout stavby našich profesorů a byli jsme jimi zdrceni. Ať to bylo Wilsonovo nádraží od Fanty nebo Vinohradské divadlo od Čenského či Reprezentační dům od Balšánka. To tedy nebudou naši učitelé. Nikdy!“ (Karel Honzík: Ze života avantgardy, Československý spisovatel, 1963).

Dílo Josefa Fanty tím pochopitelně není znehodnoceno. Toliko zazněl kritický a radikální hlas nastupující generace, v daném případě budoucích puristů a konstruktivistů, ozvala se síla, jež posunuje lidský vývoj v každých dějinných etapách kupředu a dál, a to nejen v architektuře. A ještě něco o lidských a profesních předivech: Fantova dcera Marie Fantová (1893–1963) působila jako novinářka, autorka Lidových novin, rovněž překladatelka a v polovině dvacátých let vydala knihu fejetonů v prestižním nakladatelství Aventinum. A byla blízkou kamarádkou novinářky Mileny Jesenské, která si vzala za manžela Jaromíra Krejcara – světe, div se – architekta!

^{Královéhradecká Vila Bohumila Hobzeka v Balbínově ulici}

Vila Bohumila Hobzeka
Rodinný dům Antonína Salzmanna s ordinací
Vila Františky Geisselreiterové, „vila Kouřimka“
Činžovní a obchodní palác v Praze-Vršovicích