Dušan Samo Jurkovič se narodil 23. srpna 1868 v obci Turá Lúka. Od roku 1884 studoval na vídeňské Státní průmyslové škole, poté pracoval v ateliéru architekta Bully v Martině a v ateliéru Michala Urbánka ve Vsetíně. Na sklonku 19. století se přestěhoval do Brna a stal se významnou osobností tamějšího společenského života. Z přelomu století také pocházejí Jurkovičovy nejznámější architektonické realizace - například Jurkovičova vlastní vila v Žabovřeskách. Po skončení První světové války se Dušan Jurkovič vrátil zpět na Slovensko.

K nejznámějším Jurkovičovým projektům patří Pustevny na Radhošti, lázeňské stavby a kolonáda v Luhačovicích, rekontrukce zámku v Novém Městě nad Metují, Slovenský dom ve Skalici nebo například Mohyla M. R. Štefánika na Bradle.

Z Jurkovičovy tvorby v oblasti rodinného bydlení zmiňme návrhy zařízení vlastního brněnského bytu vzniklé v roce 1899, projekt nájemního domu Bohumila Škardy z roku 1908, dělnické kolonie v Novém Lískovci, vilu Jana Náhlovského v Praze a vilu Adolfa Raaba v Písku.

Dušan Samo Jurkovič zemřel 21. prosince 1947 v Bratislavě.

Bývalý kuchyňský dům číslo 10 z roku 1851 na úbočí nad lázeňským náměstím v Luhačovicích přestavěl architekt na vlastní náklady na malou obytnou vilku pro svého přítele a nového správce lázní Cyrila Holubyho. Úpravy navrhl ve svém brněnském ateliéru v lednu 1902. Přízemní domek na lesnatém svahu doplnil novým roubeným polopatrem, zděná část byla od roubené oddělena pásem z hrubých cihel. Získal v přízemí byt o třech pokojích s kuchyní a v prvním patře čtyři pokoje pro lázeňské hosty. Malebnou siluetu docílil připojením pavláček, štíty a vížkou nad schodištěm. Celá přestavba vznikala s výrazně finančně omezeným rozpočtem. Vilka dostala poetický název Chaloupka. V sezoně zde byly ubytovány osobnosti československého kulturního života. Cyril Holuby (1863–1919) pocházel z evangelické rodiny předních slovenských buditelů. Pro svůj původ a vlastenecké cítění musel odejít studovat do Prahy. Před dokončením lékařské fakulty odešel do Brna. Byl členem řady vlasteneckých spolků a v brněnském Klubu přátel výtvarného umění se setkal také s významnými představiteli moravského kulturního života. Spolu se svými přáteli dr. Františkem Veselým a Dušanem Jurkovičem stáli na počátku budování lázní Luhačovic. Správcem lázní byl do roku 1918, kdy se rozhodl pro odchod na Slovensko.

Dcera známé spisovatelky Boženy Němcové, Theodora Wilhelma Rozálie, familiárně zvaná Dora či Bohdanka (odtud i často užívaný název vily) v Jičíně učila na dívčí obecné škole. Protože její zálibou byla práce na zahradě a stavba domu se stala celoživotním snem, koupila v roce 1894 pohledávku na rozlehlý pozemek (1,70 ha) na okraji města. Tuto část Jičína, nalézající se severně od Starého města a zvanou Holínské předměstí, tvořila původně nesouvislá nízká zástavba, která byla od poloviny 19. století nahrazována novou výstavbou řadových měšťanských domů a vil. Do první světové války přibylo v Jičíně více než sto nových domů a po pozemcích obrovsky stoupla poptávka. A tak Theodora Němcová v roce 1908 velice výhodně prodala šest částí své role jako stavební parcely a získala tím prostředky na splátku pozemku a stavbu své vily.

Na způsob anglického venkovského domu (cottage) učinil slovenský architekt Dušan Jurkovič (1868 - 1947) osou vlastního domu průběžnou obytnou halu s otevřeným krovem a se schodištěm na ochoz, z něhož byly přístupné místnosti v patře. Prostor haly obklopovaly v přízemí přijímací pokoj, knihovna, ložnice, dětský pokoj, kuchyně, koupelna, pokoj služky a spíž. Patro vyplňoval umělcův ateliér, pokoj hosta, šatna, půda a terasa nad lodžií. V suterénu se nacházel vinný sklep. U hrázděné konstrukce kombinoval Jurkovič modrou polychromii u tektonických a žlutou u dekorativních částí. Výplňové zdivo ze směsi strusky, písku a hydraulického vápna obložil izolačními korkovými deskami s bílými omítkami. Arkádová lodžie, pilíře branky a brány a podezdívka dřevěného plotu byly provedeny z hrubě přitesaného kamene červenavé barvy.

Vila se nachází na mírném jihozápadním svahu v blízkosti lesa. Je celodřevěná, na podezdívce z hrubě otesaného kamene místní opuky. Jednoposchoďová stavba je nepravidelně členěná nejen v půdorysu, ale také ve fasádách, se složitou skladbou střech, balkonů a vikýřů. Jurkovič pochopil své dílo, ostatně jako vše co vytvořil, jako organický celek – vypracovaný do posledního detailu jednotným stylovým záměrem formujícím nejen vlastní objekt, ale i mobiliář interiéru. Trámový strop ve velké síni a přilehlých pokojích přízemí je ukázkou dokonalého konstruktivního a zároveň dekorativního myšlení architekta. Jurkovič byl znalcem dřevěné lidové architektury z prostoru Karpat a přebíral odtud dekorativní motivy včetně profilace trámů. Členitost zastřešení ukazuje také Jurkovičovo poučení z dřevěné pravoslavné architektury východního Slovenska a Karpat. Interiéru vévodí hlavní prostor velké obytné místnosti, na kterou navazují další menší prostory. Tento společenský střed vily zdůrazňovala anglická tradice hnutí inspirovaného Johnem Ruskinem a Williamem Morrisem. Ústřední síň má takřka vždy výšku přes dvě podlaží vily a obvykle rohové schodiště směřuje k ložnicím v poschodí. Není tomu jinak ani v tomto případě. Mobiliář nábytku tvoří unikátní kusy inspirované rustikálností lidové tradice, v dekorativnosti ale zároveň prozrazuje vliv secese.

Dušan Jurkovič v duchu dobového romantismu a historismu usiloval o vytvoření národního Gesamtkunstwerku. Tak vídeňská historická škola nazývala unikátní řešení provedené jednotným stylovým a ideovým názorem do všech detailů a podrobností. Malebnost celku ovlivňuje barevnost uplatněná v celém interiéru od skladby konstrukcí až po výběr závěsů, koberců a potahových dekorativních látek. Vše je laděno v teplých červenavých, modravých a žlutohnědých tónech. Objekt vily zůstal až do roku 1993 jako celek ve zcela původním, pietně udržovaném stavu se všemi podrobnostmi tak, jak vilu opustila rodina továrníka Roberta Bartelmuse. Nový vlastník po roce 1993 musel zajistit rekonstrukce zanedbané údržby, ale celek zůstává stále cílevědomě původní. /AS